Albánie

členové expedice Albánie:
Pavel Chlum, Petr Kvarda, Stanislav Hampl

Albánie je středomořský stát ležící na Balkánském poloostrově mezi Černou Horou a Řeckem. Přes moře leží jen 72 km od Itálie, se kterou toho má spoustu společného, přestože by to mnoho lidí vůbec nenapadlo. Země byla všeobecně dlouho zapomenutým koutem Evropy. Dnes ji však znovu objevují turisté toužící po dobrodružství, krásných horách, historii a milých lidech. My hledáme přesně to samé. Proto jsme vyrazili právě sem a pokusili se zažít co možná nejvíc.

Krujë

První zastávku uděláme jen pár kilometrů od letiště ve městě Kruja. Název města pochází z albánského slova pro jaro, krua. Stejně albánci pojmenovali i horu čnící nad městem s výškou 1100 m n. m. Turecký název města pak odkazuje na místní pevnost a znamená bílá pevnost. Západně od města se nachází rozsáhlé povrchové doly, které rozhodně nepřehlédnete již z dálnice.

Město nejvíce proslavil národní hrdina Skanderbeg, který tu má v místním hradě dokonce svoje muzeum. Při návštěvě města pak rozhodně musíte mimo středověkého hradu navštívit starý orientální trh. Najdete ho lehce, spojuje totiž hrad a Skaderbegovu sochu na koni. Kromě volně přístupné pevnosti jsme si užili i krásné výhledy do nížin táhnoucích se pod městem.

Kepi i Rodonit 

Kepi i Rodonit je největší mys, který v Albánii najdete. Cesta sem z hlavní silnice je zdlouhavá a tak ho zahraniční turisté ještě pořádně neobjevili. Cesta někdy až úmornou klikatou silničkou sem však rozhodně stojí za to. Když pojedete opatrně a s nikým se v žádné šikaně nesrazíte, užijete si nádherné výhledy do širokého okolí. Cílová pláž je navíc jedna z vůbec těch nejhezčích v celé severní Albánii. Mimo zrekonstruovaného kláštera a spousty ptactva a plazů zde uvidíte zlatý hřeb ostrova, zříceninu hradu z 15. století, který nechal postavit národní hrdina Skanderbeg. Samotná zřícenina je volně přístupná avšak postupně ji pohlcuje zvyšující se mořská hladina. Člověk by řekl, škoda, ale právě tato skutečnost dodává tomuto nálepku jedinečnosti.

Laguna e Patokut

Laguna e Patokut je laguna na březích Jaderského moře. Oblast se vytvořila samovolně již během holocénu. Její vývoj měl čtyři fáze, které odpovídaly vzniku čtyř lagun oddělených litorálními kordony. Voda zde není hluboká a tak je plná podvodních luk a spousty ryb. Vzhledem k této přednosti zde vznikla spousta rybích restaurací. My jsme si zde moc pochutnali v jedné z nich. Restaurace se rozkládá mimo břehu i ve dřevěných domečcích na kůlech zapíchnutých přímo v moři. Zůstali jsme zde dokonce déle než jsme původně plánovali. Porouchal se nám zde totiž motor půjčeného vozu a museli jsme čekat, až nám půjčovna přijede vůz vyměnit.

Velipojë

Velipojë je nejseverněji a současně i nejzápadněji položeným albánským sídlem ležícím u břehu Jaderského moře. Městečko leží v nížině obklopené pohořím. Místo je vyhlášeným letoviskem zejména pro svoji 4,5 km dlouhou stejnojmennou pláž. Milovníky přírody může tato oblast přilákat zase velkou spoustou ptactva, šelem, ryb, želv, či dokonce delfínů. My jsme se zde ubytovali hodně pozdě v době zákazu vycházení. K našemu překvapení, však do noci fungoval plážový bar a tak jsme si neodpustili půlnoční zakázanou procházku po pláži.

Skadar

nebo také Škodra je město na severu Albánie, ležící u Skadarského jezera a hranice s Černou Horou. Žije v něm přibližně 112 tisíc obyvatel. Město je střediskem katolické komunity. Skadar se rozkládá na soutoku řek Kiru, Drinu a Bojany. Díky této strategické poloze mělo město vždy v albánských dějinách významné postavení.

Dominantou města je turisty hojně navštěvovaná pevnost Rozafa, nacházející se jižně od města. Rozkládá se na skále nad soutokem řek na pahorku v nadmořské výšce 130 metrů. Většina staveb v pevnosti tvoří rozvaliny, avšak výhled z pevnosti do okolí je úchvatný. Dříve se zde nacházel hrad, jež střežil přístupové cesty do města. V jeho blízkosti se později vyvinulo současné město Skadar. Později město i s hradem spadalo pod vládu Římanů a poté pod Byzantské a Osmanské impérium.

Na úpatí kopce přímo pod hradem se nachází fotogenická mešita Xhamia e Plumbit z roku 1773, kterou nechal postavit Muhammad Pasha Al-Bushati. Původně se tato mešita jmenovala Olověná. Její kopule byly totiž pokryty olovem. Také možná díky tomu dostala zásah bleskem, během kterého se zřítil její minaret. Rozvodněný Drin mešitu a její okolí často zaplavuje a znemožňuje tak místním muslimů ji navštívit.

Syri i Sheganit

nebo také Sheganské oko je nevšední přírodní úkaz v malebné zátoce severně od Skadaru. Vyvěrá zde z 28 metrů krasový pramen a vytváří jezírko tmavě modré barvy. Odtud odtéká přímo do Skadarského jezera kamenným vápencovým korytem. Jen pár set metrů odtud na břehu jezera obědváme v rybářské baště místní specialitu – Skadarského kapra s výborným místním salátem se ze sladké cibule, rajčat a místních oliv. Cesta na hlavní silnici je nezpevněná, ale námi zapůjčený Land Rover ji zvládá bez problémů.

Theth

je katolická vesnice v srdci Albánských Alp. Hřebeny vysokých hor přes 2000 metrů vesnici obklopují. Místní vláda nedávno konečně vyasfaltovala jedinou příjezdovou cestu přes sedlo ve výšce 1775 metrů. I přes to tudy ale projedete většinou jen od května do listopadu. Symbolem vesnice je františkánský kostel z roku 1892. Unikátní stále zachovalou stavbou je třípatrová opevněná věž na kraji vesnice. Albánci ji nazývají Kulla. Věž sloužila jako útočiště v době krevní msty. Tu zde thethané praktikovali ještě donedávna. Skrývali se v ní celé rodiny, jejímž členům hrozilo zabití. Jediná okna v celé věži jsou ve skutečnosti střílny, kterými se její obyvatelé v případě potřeby bránili.

Na místní poměry si zde oproti jiným albánským městům docela připlatíte. Ubytující mají totiž jen omezený počet lůžek a pro velký zájem si mohou určovat vyšší ceny. Pokoj se třema postelema jsme nicméně sehnali celkem rychle. V hlavní sezóně to může být však problém. Po vydatné večeři v jedné ze dvou místních restaurací jsme využili pozvání dvou manželů na místní vinnou pálenku ruž. Během ochutnávání jsme se zde spřátelili se skupinou Kosovanů, kteří tu celý týden vyráželi na treky po okolních kopcích.

Syri i Kaltër i Thethit

Syri i Kaltër nebo chcete-li Modré oko u osady Kaprreja je nejznámější turistická atrakce v okolí Thethu. Jedná se o jezírko azurové barvy, do kterého ústí malý vodopád. Je hluboké je 3-4 metry a nevadí-li vám ledová voda, můžete si v něm i zaplavat. Ze začátku se nám koupel zdála nesmyslná, ale nakonec jsme se odhodlali a po hecování s polskými turisty jsme tam nakonec vlezli a zaplavali si. Po dvoukilometrové cestě zpět k autu si zde můžete ještě prohlédnout kamenné vany u vesnice Ndërlysa. Albánci je nazývají Vaskat e Gurit. Najdete je na jednom z přítoků řeky Shaly uprostřed řečiště. Vodním tok zde vymodeloval řečiště do bizarních tvarů, které teď připomíná menší skalní město.

Ujëvara e Grunasit

Vodopád Grunas je 30 metrů vysoký vodopád nedaleko Thethu napájený horským potokem. K vodopádu vedou dvě pěší cesty, jinak se sem nedostanete. O to větší zajímavostí je volná Wifi napájená ze slunečního kolektoru. Masa vody zde padá do jezírka a dále po pár set metrech stéká do 60 metrů hlubokého kaňonu Grunas. Kaňon není na spoustě míst vůbec vidět. Kaňon je zarostlý vegetací a místy široký jen dva metry. Je tedy velice nebezpečné pohybovat se zde mimo vyšlapané stezky.

Jezero Komani

Jezero Komani je vlastně uměle vytvořená nádrž o délce 34 kilometrů a hloubce až 96 metrů. Okolní útesy dosahují výšky až 1500 metrů. Nejužší místo je pak jen 50 metrů široké. Přehrada vznikla v 70.letech přehrazením divoké řeky Drin. Se stavbou 115 metrů vysoké hráze zakončené vodní elektrárnou pomáhala Čína, s níž se albánský komunistický režim v té době paktoval. Plavba trajektem po jezeře Komani mezi stanicemi Koman a Fierzë označují cestovatelské weby za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě.

Mimo krásného okolí hlavní trasy má jezero i mnoho zátok. Tam také často vznikají turistické ubytovny a hotýlky. Nejkrásnější zátokou a hlavním zdejším tahákem je bezpochyby Lekův kámen v ústí horské řeky Shala (alb. Lumi i Shalës). Bystřina zde opouští úzký kaňon a vtéká do jezera kolem nádherných oblázkových pláží vhodných ke koupání. Kombinace zdejší divoké krajiny, smaragdové vody a bělostných kamínků dala tomuto magickému místu přezdívku albánské Thajsko. Pokud se sem chcete dostat, domluvte si odvoz malou lodí z přístavu Komani na okraji přehrady.

Kukës

Kukës je sedmnáctitisícové město v severní části Albánie uložené uprostřed krásné přírody pod dvou a půl tisícovou horou Gjallica. My jsme sem dorazili z přístavu Fierzë a dále pak pokračovali po dálnici k Tiraně. Město je označováno jako brána do Kosova. Na konci 90.let v období kosovské války přijalo na 150 tisíc uprchlíků. V roce 2000 bylo za to nominováno na Nobelovu cenu za mír.

Původní město leželo v údolí řeky Drin. V 70. letech se však vzhledem k výstavbě přehrady Drinské kaskád muselo přemístit výše. Vzniklo tak město nové a stalo se tzv. plánovaným městem s organizovanou sítí ulic. Vody přehrady obklopují nyní nový Kukës ze tří stran. Po dlouhém suchu se někdy začnou vynořovat domy starého Kukëse. Pamětníci pak schází do řečiště a nostalgicky se procházejí mezi svými bývalými domy. V centru města se nachází výborná hospůdka s místní kuchyní. V ní jsme měli možnost ochutnat výběr místních specialit. Nejzajímavější jsou asi vývar ze skopové hlavy, či smažená jehněčí střeva.

Pogradec

Pogradec je největší město na albánské straně Ochridského jezera. Na jeho břehu východně od centra se nachází příjemná městská pláž, kterou lemuje upravený park s promenádou a restauracemi. Samotné pláži dominuje pak polorozpadlé betonové molo se zbytky tobogánu.

Město i jezero leží v nadmořské výšce 700 metrů. Jezero je navíc velice hluboké a jeho voda tak relativně studená. V jezeře žije ale spoustu ryb a proto si tu v místních hospůdkách můžete dát specialitu pod názvem tava e peshkut. Je to vlastně endemický pstruh ochridský, který má narůžovělé maso připomínající lososa a je tu vyhlášenou gastronomickou pochoutkou. Albánci jej nazývají koran. Rybí maso se zapeče se zeleninou v keramické nádobě a tu celou dostanete na stůl. Vzhledem k pozdní hodině a době přípravy tohoto pokrmu jsem zvolili jednodušší přípravu pečeného Korana zalitého houbou omáčkou. Dle výrazu Petra a Standy je zřejmé, že i toto provedení nemělo chybu.

Prespanské jezero

Prespanské jezero leží o 150 metrů výše než Ochridské jezero a rozkládá se na ploše 273 km2. Leží na hranici tří států. Albánie, Makedonie a Řecka. Je obklopenou horami přesahující svou výškou 2000 metrů a v téměř liduprázdné krajině je oázou nedotčené přírody. Ve skutečnosti jedná o jezera dvě – Velké a Malé, které od sebe odděluje úzká písečná šíje. Jediným odtokem je podzemní řeka, teče pod Suchou horou do Ochridského jezera.

Uprostřed jezera na Albánské straně určitě nepřehlédnete malý neobydlený ostrůvek jménem Maligrad který sám o sobě působí zdálky tajemným dojmem. Při parkování u jezera se nás místní mladík ptal, že není problém sehnat loďku a na ostrůvek se s ním vypravit. Po zvážení jeho nabídky jsme ale shledali pohled na ostrov z břehu jezera za daleko zajímavější a s díky (alb. Faleminderit) jsme odmítli.

Sarandapor

Sarandaor se jmenovali opuštěné lázně u Leskoviku nedaleko celnice Tre Urat v jižní Albánii. Nacházejí se nedaleko soutěsky kterou za léta vymlela řeka Sarantaporos na hranicích mezi Albánií a Řeckem. Léčivá voda tu vytéká ze břehu i z jeskyně přímo do řeky. Voda je vhodná k léčbě revmatu a v několika polorozpadlých bazéncích, kam se stále dá s trochou opatrnosti vlézt mezi teploty 29 až 40 stupni. Na tyto kdysi známé lázně místní téměř zapomněli a turisty zde nenajdete vůbec. Hlavní příčinou je dezolátní stav lázní a nekvalitní příjezdová cesta. Na poslední šestikilometrový úsek po odbočení ze silnice SH65 budete potřebovat terénní auto a dobré boty.

Bënje

V Bënje naleznete také spoustu termální pramenů. Sirnatá voda plná minerálů tu vytéká z kopců hned za ústím impozantního kaňonu řeky Legarica. Lidé se odedávna snažili zdejší zázračnou vodu zachytit a vytvořili tu celkem pět umělých jezírek do kterých vyvěrá voda o teplotě kolem 28 °C. Nad bazény se klene turecký most (Soudcův most), který nechal v roce 1760 postavit Ali paša Tepelenský. Z bazénků máte krásný výhled na táhlý hřeben pohoří Nemërçka na druhé straně údolí Vjosy.

Do 90. let tu fungovala základní lázeňská infrastruktura, ta však kvůli majetkovým sporům vzala za své. Zbyly pouze místními lidmi vytvořené bazény pod širým nebem, z nichž každý údajně léčí jiný typ onemocnění (revmatismus, kožní a dýchací onemocnění atd.). V jednom z nich je i léčivé bahno. Za vstup do lázní ani parkovné se nic neplatí.

Gjirokastër

Gjirokastër je neokoukatelné město s historickým centrem a hradem na strmém kopci. Všudypřítomné honosné domy se střechami ze šedivého vápence, křivolaké uličky s kamennou dlažbou, starý bazar i majestátní hrad, jsou typickou ukázkou osmanské architektury. Všeobecně známá je zde i legenda o princezně Argjiro, která než aby padla do rukou tureckým dobyvatelům, raději skočila z hradeb a zabila se. V roce 1432 město dobyli Turci a dlouhou dobu zde převládal jejich vliv. Díky ochraně UNESCO a dotacím z fondů Evropské unie vedení města historické centrum nádherně zrekonstruovalo a postaralo se o ještě větší turistický zájem.

Mimo výše zmíněné zde určitě stojí za návštěvu Zekate Haus. Tento nádherný dům je jedinečnou ukázkou Ottomanské architektury. Dům z roku 1812 stojí na kopci a mezi jeho dvěma věžemi leží venkovní terasa, ze které máte nádherný panoramatický výhled na celé město. Místní správce otevírací dobu příliš přesně nedodržuje. Pokud se nedoboucháte, počkejte ještě pár minut a zkuste to znovu. Milý pan správce není moc zvyklý chodit na čas. S úsměvem vás však přivítá a uvaří výbornou ale hodně silnou kávu.

Syri i Kaltër

Syri i Kaltër nebo-li Modré oko je výjimečně silný krasový pramen vyvěrající nedaleko města Gjirokastër. Křišťálově čistá voda zde tvoří kruhové jezírko, ze kterého vytéká řeka Bistrica. Oko je ledově chladné, ve středu sytě modré a u okrajů ostře modravé, podobně jako duhovka a zornice lidského oka. Okolí je lemují mohutné duby a platany porostlé břečťanem. Největší odvážlivci se neohroženě vrhají ze zbytků vyhlídky do jeho ledových útrob. Proud vody je tak silný, že vás nenechá dopadnout hluboko a brzy jste tak opět nad vodou.

Butrint

Butrint je nejnavštěvovanějším archeologickým nalezištěm v celé Albánii. Jeho základy sahají až 2800 let nazpět. Areál vznikl původně jako řecká kolonie, později jej vylepšili Římané, vzkvétal pod nadvládou Byzance. Ve 14. století se o další rozkvět postarali také Benátčané. Symbolem Butrintu je obrovské antické divadlo pro 2500 diváků. V 19. století tu osmanský místodržící Ali paša Tepelenský vládnul de facto nezávisle na Istanbulu a ovládal rozsáhlá území v dnešní jižní Albánii a Severním Řecku. V ústí kanálu Vivar do moře nechal vylepšit původní starou benátskou pevnost, která nese jeho jméno. Má obdélníkový tvar a v každém rohu je umístěna věž vybavená děly.

Na prohlídku se sem dostanete jen lodí. Rozhodně neplaťte první cenovou nabídku. Vyplatí se smlouvat nebo se domluvit s více lidmi. Na loďky se vejde vždy minimálně osm lidí. My jsme se domluvili se dvěma místníma klukama a původní cenu jsme si tak vlastně rozdělili na půl.

Ksamil

Ksamil je nejrušnějším a také nejkrásnějším letoviskem u Jónského moře. Písečných pláže s úžasně tyrkysovou vodou a čtyřmi ostrovy vám dávají iluzi, že jste někde v Karibiku nebo ještě dál. Vždyť jedná z pláží tu právě pro to dostala jméno Bora Bora. Nádherné jsou ale také Lori beach či Romines Beach. Daleko odtud není ani další dovolenkový ráj řecký ostrov Korfu, ze kterého se často pořádají fakultativní výlety právě sem.

Shpella e Pëllumbave

Shpella e Pëllumbave je jedna z nádherných pláží mezi horami, obklopená útesy. Na všech zdejších plážích si užijete křišťálově tyrkysovou vodu, světlý písek a oblázky. Nepohodlí způsobené špatnou dostupností, často jen pěšky nebo pomocí SUV, nebo dokonce jen lodí, je zcela vykoupeno klidem, pohodou a nádhernou přírodou. Shpella e Pëllumbave nabízí mimo lehátek na pláži i malou plážovou restauraci a dokonce i toalety. Dostanete se k ní po horské cestě, kde necháte váš vůz a dál musíte sestoupat po úzkém klikatém chodníku zakončeným mnohametrovým žebříkem. Zní to složitě a nebezpečně, věřte nám, ale že to skutečně stojí za to!

Sarandë

Saranda je největším městem Albánské riviery. Dříve to byla malá vesnička, nyní však obrovské letovisko a bohužel také betonová džungle. Nově zde vedení města vybudovalo promenádu Naima Frashëriho, která by měla vzhled města trochu vylepšit. Promenáda navazuje na zdejší přístav, ze kterého se vyráží nejen na výletní plavby po okolních plážích přístupných jen z moře. Nám město popravdě moc neučarovalo a nakonec jsme se zde rozhodli ani nenocovat.

Borsh

Vesnice Borch je vlastně asi jediným rovinatým úsekem Albánské riviéry. Je známí spíše než jako letovisko především pěstováním oliv a výrobou oleje. Mimo to má ale 7 kilometrů dlouhou pláž, a tudíž veliký předpoklad budoucího rozvoje cestovního ruchu. Zatím tu stojí jen pár hotýlků se spíše místní klientelou. My jsme zde strávili příjemnou noc v jednom podobném apartmánovém hotýlku. Trochu neplánovaně jsme se zde zdrželi ráno. Sotva co jsme vyrazili, jedna z hodně sjetých pneumatik nevydržela a vypustila ze sebe duši. Vyměňujte si pak kolo, když k tomu nemáte pořádné náčiní.

Gjipe

Gjipe je nádherná pláž nedaleko Borshe. Pláž leží na konci vyschlého kaňonu a jediná cesta sjízdná autem vypadá jako tankodrom. Přestože jsme měli vypůjčené SUV, netroufli jsme si jet dál a raději jsme zaparkovali auto za drobný poplatek na místním improvizovaném parkovišti. Do místního ztraceného ráje jsme už museli pěšky. Po klikatící cestě je to asi dva kilometry, ale celou dobu máte krásné výhledy na průzračné vody Jónského moře a když se blížíte, osloví vás i impozantní kaňon s olivovým hájem, na který navazuje malinký kemp, kde si můžete postavit stan za 5€ na osobu.

Vlora – Zvërec

město Vlora je rušné přístavní město s budoucím letištěm a stále se rozrůstající letovisko. Ve městě poslední dobou vznikají všude bulváry lemované palmami a spoustou obchůdků. My jsme však radši než do města vyrazili na zdejší poloostrov Zvërnec u laguny Narta plné krabů, které můžete sledovat z mola. Hlavním tahákem jsou ale místní plameňáci. Pohybuje se jich tu kolem třech tisíc. Plameňáci sice nejsou, vzhledem k nedostatku korýšů, tak růžoví jako na Arubě, ale i tak je zajímavé je zahlídnout.

Mimo to je zde k vidění i starý byzantský Klášter Panny Marie obklopený borovicovým porostem. Klášter stojí na ostrově uprostřed jezera a je spojen 250 metrů dlouhou lávkou. Křesťané ho nechali postavit ve 13. století a až do roku v 1967 v něm žili mniši. V rámci ateistické kampaně rozšířené po celé Albánii z něj však byli vyhnáni a ostrov se proměnil ve vězením pro politické trestance.

Berat

Nádherné historické město Berat plné zachovalých osmanských domků rozhodně nesmíte vynechat. V samotném středu města se nachází kopec, na němž stojí středověký hrad. Na jeho úpatí najdete mešity bok po boku středověkých kostelů a dalších historických budov. Původně zde byla v 6. století před n. l. založena Ilyrská osada. Samotný název městu dali ale Slovani – Beligrad (tedy Bílé město). Ve 14. století však město dobyli Turci a svým vlivem dotvořili město k dnešnímu obrazu.

Do hradního komplexu se dá vstoupit z boku i bez vstupného, to jsem bohužel zjistili až při jeho objevování. Nejvíce nás tam zaujala stará obrovská cisterna na vodu, která zásobovala za dob slávy celý hrad. Cesta do podhradí je přímá a velice prudká, což nebylo zrovna nic ideálního pro téměř zničené brzdy na našem Land Roveru. Se smrtí v očích, skřípěním kovu a Petrovým umem jsme však kopec ubrzdili a mohli se vydat dál.

Durrës

Durrës neboli pro nás známější označení Drač je asi nejznámější letovisko v Albánii. Měto má kolem 250 tisíc obyvatel a je tak druhým největším městem země. Najdete tu i největší přístav. Díky poloze v zátoce vhodné ke kotvení lodí je obydlený již od antiky. Město během léta doslova praská ve švech. Pláže jsou přeplněné, voda kalná, a v každé boční uličce plno odpadků či propadlé kanály. Pro vyznavače nočních procházek je zde ale spousta restaurací, klubů či diskoték a ti si zde rozhodně přijdou na své. Z přírodích a historických krás zde však mnoho mimo římského amfiteátru nenajdete. V roce 1926 město totiž téměř celé zničilo zemětřesení.

Tirana

Tirana je jediným albánským velkoměstem a také obovským staveništěm. Její vzhled se mění rok od roku doslova před očima. Symbolem města zůstává aktuálně zrekonstruovaná z éry socialismu Pyramida stojící jen kousek od Skanderbegova náměstí, kolem něž se soustřeďují nejdůležitější budovy.

Jednou z novinek je i obrovská Mešita Namazgah nebo-li Velká mešita. Dostavěna má být v roce 2022. S pomocí Turecka zde albánská vláda nechala vystavět tu vůbec největší měšitu na celém Balkáně. Její čtyři minarety se klenou do výšky padesáti metrů. Nejstarší dochovalá mešita tu však stále stojí již od roku 1789. Edhem Beyova mešita je umístěna přímo na Skaderbegově náměstí. Jako jedna z mála přežila Hodžovu ateizaci a likvidaci zdejších kostelů a mešit.