Rumunský Banát
Okouzlující historická oblast Banát se rozkládá na balkánském poloostrově na území tří států. Nejmenší severní část leží v Maďarsku a rozkládá se kolem města Szegéd. Větší část historické oblasti Banát se nachází v Srbsku a táhne se od hranic s Maďarskem podél řeky Tisa až k Dunaji. Největší část Banátu najdete však v současnosti v Rumunsku. Hranice Banátu se táhne podél řeky Mureš na severu až pokračuje po okraj Jižních Karpat na východě. Jižně pak hranice končí u Dunaje, stejně tak jako Srbská část Banátu.
Banát je také přes všechny přírodní krásy nejen pro nás Čechy významnou oblastí, kam se před dvě stě lety přesunula spousta českých rodin. Ty tady hledali štěstí v málo osídlených koutech Rakouska-Uherska. První vesnice zde vznikla v roce 1823 na popud zdejšího magnáta Magyarlyho.
Ten zde nechal postavit první vesnice a pojmenoval je po svých dcerách Svatá Alžběta a Svatá Helena. Další vesnice byly zakládány v následujících deseti letech, avšak spíše již pohraničníky z důvodu obrany hranic Rakouska Uherska. Mimochodem, víte, že Rumunský Banát je jednou z nejautentičtějších českých komunit na světě? Tato komunita má i své webové stránky, které se budou v dohledné době modernizovat. odkaz tady.
Kudy vede cesta
My se do oblasti Banátu dostaneme nejrychlejší cestou z České republiky, tedy po dálnici z Budapešti. První město, které navštívíme je maďarský Segedín. Při tomto názvu napadne každého známý guláš. Málo kdo ale ví, že město je třetí největší v celém Maďarsku a je kolébkou pravého Uherského salámu. Za zastávku zde mimo nákupu pochutin rozhodně stojí monumentální římskokatolická dominanta města, katedrála Panny Marie.
V tomto místě si můžete vybrat, zda chcete raději pokračovat do Srbska anebo Rumunska jako my. Oba mezistátní přechody se totiž nacházení na okraji tohoto města. My pokračujeme dál v rámci Evropské unie jihovýchodním směrem přes rumunské hranice a města Arad, Lugoj, Oțelu Roșu a Cârnic. (po kliknutí na jméno města se vám otevře mapa)
Retezat
Retezat je třetí nejvyšší horský masiv v Rumunsku. Pohoří je součástí Jižních Karpat a jeho vrchol leží ve výšce 2482 metrů nad mořem. A právě tento vrchol jsme se rozhodli zdolat na samý začátek naší první částí cesty s názvem Rumunský Banát.
Autem jsme chtěli dojet až na konec vyznačené cesty do kempu Cabana Pietrele. Asfaltová cesta však k našemu překvapení končí již v osadě Cârnic. Dál je cesta pro vozy mimo SUV nesjízdná. Ale naštěstí tady není problém zaparkovat a přespat v místním kempu, penzionu nebo jen tak u cesty ve vlastním voze.
O bezpečnost se tady bát nemusíte.
Naše auto parkujeme nad vesnicí a spíme na karimatkách vedle něj. Je krásná teplá srpnová noc, a tak tu ani v k ránu není zima. Za svitu prvních paprsků nového dne vstáváme a vyrážíme na cestu vzhůru. Čtyři hodiny stoupáme z osady Cârnic po hrubé kamenité cestě. Chvilku si odpočineme. A už zase stoupáme. Tentokrát šplháme skrze mladý smrkový porost asi 200 výškových metrů.
Těžké batohy, náročná cesta po kamenech i obrovské převýšení ze základního tábora si vybíralo velkou daň únavy. Se silami nám bohužel také rychle ubývala voda a v polovině cesty došla úplně. Nezbývalo nám ale stejně nic jiného, než se vzchopit a vrchol Retezatu pokořit. Za ním na druhé straně se totiž nachází hned několik jezer, které po filtraci nabízejí téměř neomezené pitné radovánky.
Popraskané rty jsme svlažili až po několika hodinách. To už se ale začalo pomalu smrákat. Uprostřed hor už jsme neměli čas vyrazit k plánovanému kempu Bacura ani sejít z horského sedla směrem k autu. Museli jsme se smířit s tím, že nám v šeru budou dělat společnost jen divocí koně a medvědi. Ti sem k těmto jezerům totiž chodí často pít. Do úplné tmy nezbývalo moc času. Vybrali jsme si skálou chráněné místo a postavili stany. Zbývalo už jen věřit, že žádné s místních zvířat nepřijde na návštěvu.
V noci nás k tomu všemu zastihla bouřka, avšak všechno ostatní dopadlo dobře a ranní vzbuzení uprostřed nedotčené přírody nám bylo odměnou. Se štěstím jsme se vyhnuli pokutě za nocování mimo kempy. Postupným ukrajováním nadmořské výšky jsme podél potoka opět dorazili do osady Cârnic, kde jsme měli zaparkované auto. Po pětadvaceti kilometrech v téměř dvoukilometrovém převýšení cestu autem všichni rádi přivítáme a trochu dáme odpočinout svým nohám. Vrátíme se na hlavní silnici a pokračujeme si tři hodiny jižním směrem k nejsevernější české vesnici Šumice.
Šumice
Šumice je malá vesnička se zhruba padesáti obyvateli. Cesta tam je úzká, rozbitá, ale sjízdná pro všechny vozidla. Rumunsky se jmenuje Șumița. Vesnici v roce 1828 osídlili převážně lidé z Plzeňského kraje, kteří sem přišli dělat pohraničníky. Do nejbližší další české vesnice – Rovenska to mají Šumičtí asi 13 hodin pěšky. Na nejbližší železniční stanici v Jablonici to mají místní asi dvacet kilometrů a na nejbližší autobusovou zastávku sedm kilometrů.
Ve vesnici není mimo elektrifikace ani vodovod, ani žádná jiná vybavenost. A tak není divu, že takto odříznutá vesnice přežila téměř dvě století se stále stejným národnostním obyvatelstvem. Pro nás však jedině dobře. Můžeme tu tak trávit odpoledne povídáním s místními domorodci v češtině.
Další vesnicí, kterou navštívíme směrem na jih k Dunaji bude Rovensko. Cesta tam trvá ze severní hlavní silnice skoro hodinu. Pod dlouhou dobu byla tato jednostopá asfaltová silnička jedinou spojnicí místních se světem.
Rovensko
Rovensko, založené v roce 1827, má aktuálně kolem šedesátiobyvatel. Rumunsky se jmenuje Ravensca a je z českých vesnic v oblasti Rumunský Banát nejvýše položená a nejvíce izolovaná. Díky tomu se zde nejlépe dochoval původní jazyk. Do dalších nejbližších českých vesnic je to odsud pěšky – 15 km do Gerníku a 30 km do Bígr.
Klub českých turistů propojil pomocí červené značky zdejší vesnice a pomohl tak nynějším navštěvníkům v orientaci na tůrách mezi nimi. . Místní obyvatelé se živí především zemědělstvím či pronájmem opuštěných domů. Vedení obce se podařilo až v roce 1994 dovézt do vsi stabilní elektřinu. Ve středu obce, naproti kostelu stojí jediná hospoda spojená s obchodem. Pokud stihnete krámek otevřený a máte jen české koruny, nezoufejte. Sice nedostanete ideální kurz, ale zaplatíte taky českou měnou.
My se zde ubytujeme u paní Mojžíšové, která mimo chatek nabízí ubytování i v sousedních, dříve opuštěných domech. Mimo krásného výhledu z okolních strání paní Mojžíšová i výborně vaří, a tak si zde nemůžeme na nic stěžovat.
Gerník
Gerník (rumunsky Gârnic) je největší česká vesnice v Rumunském Banátu a jediná obec s vlastním obecním úřadem, pod který spadá i sousední rumunská vesnice Padina Matei a další osady. Žije v ní kolem 250 obyvatel. Obec vznikla roku 1827 na popud Rakouské monarchie, která chtěla v této řídce osídlené oblasti zajistit ochranu zdejší vojenské hranice. Místní obyvatelé se živí především zemědělstvím a v poslední době se tu rozvíjí také agroturistika. Dlouhou tradici zde má také výroba vápna v zemních pecích. Ve vesnici jsou tři obchody spojené s hospodami. Chleba lze koupit v nově postavené pekárně u pana Pekaře. Ten peče hned několikrát týdně čerstvé pečivo. Když budete mít štěstí jako my, můžete si tu dát k obědu i výborné pečené maso s bramborem a třeba místní pivo Ursus.
Svatá Helena
Svatá Helena (rumunsky Sfânta Elena) se nachází nad mohutným zářezem Dunaje ve výšce asi 400 m n. m.. Žije v ní kolem dvou set obyvatel. Vesnici založili přistěhovalci z Čech roku 1824 a je tak nejstarší funkční vsí v této oblasti Rumunský Banát. V obci stojí dva kostelíky, škola a hospoda. Většinu zdejších živí zemědělství. Mezi nejvýznamnější plodiny zde patří pšenice a kukuřice. Část obyvatel zaměstnávaly také nedaleké rudné doly, ženy ze vsi zase jezdí do Moldavy prodávat mléko, smetanu a sýry na pravidelné trhy.
Přes malebnost vesnice a přívětivost obyvatel nás tu dost otravovali potulní psi a všudypřítomný hukot větrných elektráren. Ve vsi je spousta možností ubytování, ať už oficiálně nebo u místních doma. Není tu ani problém vůz zaparkovat a přespat ve svém. My jsme si ale chtěli pospat venku. Zaparkovali jsme náš vůz za vesnicí, a zapálili na povoleném místě oheň.
Sotva jsme zalehli, začala nás ale otravovat neodbytná smečka psů nerozpoznatelných ras. Naštěstí zde ČEZ, vybudoval oplocené fotbalové hřiště, kam na nás psi nemohli. Každý jsme si našel svoje místečko a mohli jsme nerušeně spát.
Brzy ráno nás budí místní obyvatelé, kteří vyjíždějí obdělávat svoje pole a mávají a smějí se na nás. Super pocit. Ostatně tady je pořád dobrá nálada, i když je tu život podstatně těžší než ve střední Evropě.
Po snídani sjíždíme po pohodlné asfaltové silnici k Dunaji a kocháme se krásnými výhledy na přehradu Železná vrata, jež leží na samé hranici Rumunska a Srbska. Rumunský Banát teď budeme opouštět hraničním přechodem Bela Crkva do Srbska. O tom ale zase příště…
Líbil se Vám blog? Navštivte fotogalerii expedice Banát nebo se přijďte podívat na cestopisou přednášku naživo ve svém okolí.
0 komentářů