Izrael – z Eilatu do Masady

Tuto celkem pětidenní cestu jsem pojmenoval : Izrael – z Eilatu do Masady. Vydal jsem se na ni společně se svou ženou a tří letou dcerou z kraje ledna. Je to období roku, které jinak vlastně vůbec nemám rád. Je všude mrtvo a venku zima. Prostě ideální doba někam vyrazit a toto období si trochu zpříjemnit.

Vzhledem k délce a povaze této cesty nebude zařazována mezi expedice cestovatelské skupiny Tripel. Vše jsme plánovali asi měsíc dopředu a poslední detail samozřejmě na posledních chvíli. Cílem celé cesty bylo se hlavně ohřát a pookřát z dlouhé a sychravé zimy zužující Českou republiku.

Počasí na cestu autem do Vídně nám však celkem přálo, a tak to vypadalo na bezproblémovou cestu. To bylo ale jenom zdání. Musíme si neustále opakovat, že problémy nás jen posilují a dávají nám zkušenosti do dalších cest.

První problém totiž nastal, hned u Mikulova na Rakouských hranicích. Potřebovali jsme totiž koupit dálniční známku. Ona se sice dá koupit on-line, ale platí nejdříve po 18 dnech z důvodu 14denní reklamační doby, která se v Rakousku vztahuje na cokoliv. Zbývala nám tedy možnost koupit ji v ČR s přirážkou, nebo na hranicích na Rakouské straně za 9,90 EUR. Přímo na hranicích jsme prodejní místo však přejeli a na dalším místě byli jen přeprodejci a na pumpě tyto známky neprodávali. Nechápu. Jeli jsme tedy dál, a nikde žádná další pumpa nebyla. Najeli jsme na rychlostní silnici s hrůzou, že už je placená a hned na první sjezdu chtěli sjet. V nervozitě jsme však opět odbočili na rychlostní silnici, a nakonec sjeli až do městečka Poysdorf. Tady se nachází hned dvě čerpací stanice. Naštěstí jedna z nich byla otevřená a známku jsme zde mohli koupit.

hurá, dálnice

V klidu už pak můžeme najet na dálnici A5 a pokračovat k letišti. Máme ale ještě čas, a tak se rozhodujeme občerstvit se. Vidíme v dálce znak McDonaldu, a přestože mu jinak neholdujeme, ve zahraničí je to přeci jenom jistota. Aniž by nás to napadlo, sjezd na tento řetězec rychlého občerstvení není přímý, a tak jsme nuceni držet se ukazatelů. Sjedeme z dálnice a držíme se asi 5 km podél dálnice, pak přejedeme most a dalších 5 km jedeme zase zpátky. Achjo, to se moc nepovedlo, ale nic, jsme už tady a teď jen ze sebe německy vyloudit objednávku. Několikrát si přeříkávám německou větu včetně pozdravu, ale nakonec ji vůbec nemusím použít. Objednáme si totiž pomocí dotykových panelů a objednávku s převezmeme v češtině. Celý personál je totiž český… Ještě, že jsme neměli hloupé poznámky.

Občerstveni odjíždíme a napojujeme se opět na dálnici A5, která nás dovede až k letišti v oblasti Fischamend. Podle navigace najedeme na naše vyzkoušené parkoviště Panda Parking. U skeneru už z kapsy vytahuju telefon s nahraným QR kódem, který má ověřit naši rezervaci místa. Obsluha parkoviště je ale nakonec rychlejší než já a ptá se mě na jméno. Poté hned vyloví ve svém přístroji můj QR kód a pustí nás zaparkovat vůz. Vše tady funguje jednoduše, jen nám poprvé trvalo tento způsob organizace pochopit. Jednoduše tu po naskenování předem rezervovaného místa dostanete QR kód, který necháte za oknem a pak zaparkujete na určené lajně. Vezmete si věci z auta, dáte si kafe a děti lízátko, odevzdáte klíče a na vámi registrovaný mobil přijde SMS o potvrzení. Následně vás svozové auto odveze přímo k terminálu letiště, který je vzdálený pár minut daleko.

Letiště Vídeň – Fischamend

Na letišti je dobré zjistit, kde vás auto vysadí, protože opět na tom samém vás po příletu zase vyzvednou. Tak teď už zbývá jen najít vlez do terminálu a zjisti z jaké brány nám to letí. Jelikož jsme neměli batohy k odbavení a zvládli jsme celou cestu jen s příručáky, mohli jsme pokračovat rovnou k bráně. Na letišti probíhá vše podle plánů a letadlo společnosti WizzAir také dorazí na čas.

Teď jde všechno jako po másle, a dokonce máme místa v letadle vedle sebe. Ještě, že jsme si extra kvůli tomu nepřipláceli. Odlétáme z Vídně a už nad Neziderským jezerem sluníčko zapadá a nad Balatonem přestává být vidět na krajinu pod námi. Let trvá 3 hodiny a 40 minut. Přes Turecko, Kypr a přelet celého Izraele se nakonec stočíme nad vodami Akabského zálivu a začneme přistávat na Ramonovo letiště v Eilatu. Přistáváme na čas, vylézáme z letadla také bez zdržení, ale problémy přijdou záhy. Naše první letošní akce – Izrael – z Eilatu do Masady může žačít.

Eilat

Stojíme ve frontě na vstupní kontrolu pasů a před námi vyhodí mladý pár. „Proč?“ Říkáme si… A jsme na řadě. „Šalom“, zdravíme a usmíváme se. Z druhé strany přepážky se však kaboní postarší blondýna. Předáváme ji pasy a ona se začíná vyptávat. Jak se jmenujete? Jak se jmenuje váš otec? Kde jste se narodil. Jak se jmenuje vaše dcera? Proč cestujete do Izraele a kde budete bydlet? Paní nevypadala vůbec příjemně, nicméně nám vytiskla dočasné vízum a pustila nás dál.

Následně ukazujeme svoje pasy a následně konečně vystupujeme z přepravního prostoru. Potřebujeme si koupit lístek na autobus a vidíme, že u jednoho z terminálů na jízdenky stojí paní, která ochotně pomáhá s nákupem. Ono v hebrejštině si vážně nic nedomyslíte a kartu na autobus by zde nekoupil bez pomoci asi nikdo.

Paní se mě ptá, kam všude budeme cestovat a podle toho mi doporučí dobití kreditu. Říkám jí, že máme v plánu projet Izrael – z Eilatu do Masady. Nechám si tedy dobýt 100 šekelů a odcházíme ven z terminálu na autobusovou zastávku. V tu chvíli mi dojde, že jsem na kartu nahrál zhruba 6500Kč a polévá mě pot. Zpět peníze z karty nedostanete, můžete je pouze projezdit v místní dopravě. No hezký. Naštěstí mě hrůza brzy opustí ve zjištění, že jsem špatně počítal a na kartu jsem dobil jen 650Kč. V klidu už nastupujeme do autobusu, přikládáme kartu ke čtečce a hlásíme, že jedeme na hlavní autobusové nádraží v Eilatu. Autobusák jen pokyne, ale myslí si určitě svoje. Tenhle autobus totiž ani nikam jinam nejede. To jsem však v tu chvíli ještě nevěděl.

příjezd do centra

Přijíždíme na nádraží a zapínám aplikaci, která nás dovede k rezervovanému hotelu. Je to odtud je pár metrů, ale i přes to se nejprve točíme v kruzích. Rezervace z Bookingu naštěstí funguje a my dostáváme podzemní pokoj s malými okýnky u stropu. Postele jsou tu tři dle objednávky, všechno vypadá čistě povlečené a vybavení je ještě snesitelné. Pro nenáročné cestovatele myslím můžu hotel Melio doporučit. Sice je večer dcera je po celém dni unavená, ale spát ještě nepůjdeme. Nic jsme mimo sušenek od oběda nejedli, a tak hledáme krámek nad hotelem, abychom si něco jednoduchého nakoupili.

Vstoupíme do malého ušmudlaného krámku s červeně blikajícím nápisem 24/7 market a nestačíme se divit místím cenám. Dle informací tady mělo být zhruba stejně draho jako u nás, tady je ale snad všechno čtyřikrát tolik. Nedá se nic dělat. Teď v noci už nic jiného shánět nebudeme a kupujeme plátkový sýr, tajinovou pastu a balení pity. Cenově nás tento nákup vyšel podobně jako oběd v rakouském McDonaldu. Hlad je však silnější a na pokoji kolem 9 večer rádi žvýkáme mimochodem vynikající chleba.

Zapínáme pro zajímavost místní televizi a zjišťujeme, že pohádky pro dceru tu nikde nemají. Na všech kanálech je jen politika, a tak ji zase rychle vypínáme a jsem rádi, že si můžeme konečně trochu odpočinout. Netrvá dlouho a dcera usíná. Chceme s manželkou spát taky, ale zjišťujeme další zádrhel. To né, tak přeci jenom ještě dnes ty problémy nekončí. Dostali jsme na manželskou postel jen jednu malou přikrývku. Celou noc jsme o ni vzájemně bojovali a vzájemně se tak budily. Ráno jsme byli spráskaní jak psy. Pospat jsme si ale bohužel nemohli. Z hlavního nádraží nám totiž v 8:30 odjížděl autobuse do vnitrozemí.

autobus do Ein Bokek

Rychle se tedy balíme, a tak jak se vždy radí, byli jsme na nádraží o 10 minut dříve. Izrael – z Eilatu do Masady může začít. Bohužel ještě ne… Autobus sice dorazil a my se šineme dovnitř. „Stop“! Křičí řidič. „Máte rezervaci sedadel“? Já říkám, že ne. „Tak to máte smůlu. Zkuste další autobus, co jede za hodinu“. Naštvaní se vracíme do nitra terminálu, kde čekám ve frontě na koupi lístků a ptám se u přepážky, jak se dají rezervovat místa v autobuse.

Postarší plešatý pán v modré košili mi vysvětlí, že mi je zarezervuje, ale na autobus až v 11 h, jelikož ten další už je taky obsazený. Souhlasím a my máme tedy dvě hodiny čas, projít se zatím v okolí centra Eilatu a trochu víc poznat, jak to tady chodí.

Procházkou dojdeme až k moři, kde sice hezky hřeje slunce. Ukazatel ukazuje 18 stupňů, což po ránu v prvním lednovém týdnu není vůbec nepříjemné. Pláže jsou však zrovna v rekonstrukci, a tak se jdeme podívat do obchodního domu.

do obchoďáku jen s pasem

Ten zde vybudovali přímo na pláži, což nám přijde hodně zvláštní, ale budiž. Než vstoupíme dovnitř, jsme zastaveni jakousi hlídkou. Musíme ukázat pasy a zodpovědět opět pár otázek. Poté musíme projít detektorem kovu a až poté můžeme vstoupit do obchodního domu. Uvnitř ale nic zajímavého nevidíme. Připadáme si jako v jakémkoli jiném evropském obchodním centru. Jediný rozdíl byly hebrejské popisy krámků.

Z čistého, avšak jinak nezajímavého obchodního centra vycházíme ven a míříme zpět k nádraží do centra města. Procházíme udržovaným parkem podél místního muzea a skateparku, pak ale pokračujeme kolem polorozpadlých plotů obsypaných odpadky. Čeká nás už jen poslední stoupání hlavní třídou ošuntělých domů. Na nádraží jsme včas. Autobus tu už také stojí, a tak můžeme v klidu nastoupit. Rezervace máme.

Autobus je pohodlný a čistý. Je zde k dispozici wifi, a tak tří hodinová cesta na sever podél jordánských hranic docela dobře utíká. Cestou toho moc vidět není. Na izraelské straně se rozkládá Negevská poušť, a tak žluté odstíny písku střídá jen sem a tam nějaká ta umělá oáza z datlových palem. Trochu zajímavější je jordánská část s okrajovými horami údolí Wádí Rum. Míjíme opět letiště a pokračujeme dál k Mrtvému moři. Cestou si hned vedle nás přisedne mladý voják se zbraní v ruce. V době vojenského výcviku ji totiž musí neustále mít u sebe, a tak i když odpočívá na zadním sedadle a žvýká u toho pitu s tajinem, loktem kontroluje, zda má stále pušku a svém místě.

Ein Bokek

Vystupujeme ještě v odpoledním slunci v naší nové destinaci na břehu zbytků Mrtvého moře v nadmořské výšce -370 metrů. Ano takhle nízko leží izraelské letovisko Ein Bokek. Letovisko není velké. Skládá se jen z kousku udržované pláže a pár velkých hotelů. Je tu vlastně jen jedno místo, kde se dá najíst mimo hotel a opět jsou to fastfoody. Mc Donald a Marokan Burger, které od sebe rozděluje v jednom komplexu jen prosklená zeď.

Jako v celém Izraeli je zde hodně drahé ubytování neodpovídající čistotou ani kvalitou západním hotelům. My jsme ubytovali v nejlevnějším z nich – Hotel Leonardo Inn, což je vůbec nejstarší hotel v této oblasti. Bohužel jeho okolí a stav vybavení tomu odpovídá. I tak byl zhruba dvakrát dražší než naše první ubytování v Eilatu. Recepční však vždy byli velice ochotní a přidělili nám na moji žádost pokoj s balkonem s výhledem na Mrtvé moře.

na pokoji se nemá cenu zdržovat

Na pokoji jsme odhodili batohy, převlékli se do plavek a pospíchali těch pár set metrů k moři, abychom se ještě namočili, než zapadne slunce. Promenádě dosypané pískem navezeným z pouště dominuje velký fotogenický nápis Dead Sea, u kterého se každý musí zákonitě vyfotit. Místo kde se moře obsahující 34 % soli dotýká této pláže je pak zbarvené logicky do bíla a místy zde vzniká i solná krusta či solné krystaly, které pěkně bolí, když na ně šlápnete holou nohou.

Ke vstupu do vody si vybíráme místo nedaleko sprch. Věci odkládáme na pláž a vlézáme do moře. Nejprve máte pocit zcela běžný, když lezete do jakékoliv vody, ale když jste ponoření víc začnete vnímat drobné změny. V této části není moře hluboké a je tu hloubka maximálně do pasu, místy i méně. Abyste tak zažili pocit vznášení, plavání bez jakéhokoliv nutnosti pohybu, musíte si lehnout. Pak skutečně není problém číst noviny, nebo listovat v mobilním telefonu.

pozor na odřeniny

Dávejte si ale pozor na oči nebo jakékoliv odřeniny. Jakékoliv takové místo hned poznáte. Začne totiž štípat. Podél pláže jsou vyznačená místa, kde do vody můžete vstupovat. Je zde totiž hlídka, která vám včas přes mikrofon sdělí, že už jste moc daleko nebo, že ji končí služba a vy musíte z vody vylézt. Když nerozumíte hebrejsky ani anglicky, začnou na vás hulákat rusky. Rusů je to totiž historicky spoustu, a i personál v hotelu dost často rusky umí.

Pečlivě osprchovaní od mazlavé soli se oblékáme a jdeme opět na hotel a následně shánět cokoliv k jídlu. Jak už jsem psal, nic cenově neruinujícího jsme bohužel nenašli, a tak jsme opět museli dát za vděk McDonaldu a zbytkům z eilatského 24/7 marketu. Na hotelu jsme si nechali od recepčního zjistit zůstatek na autobusové kartě a vytisknout jízdní řád. Vše tedy vypadalo dobře a my jsme mohli jít v klidu spát s lahví košér vína, které jsme dostali jako pozornost hotelu.

izraelská snídaně

Ráno vstáváme na snídani v 7:30 a jsme překvapeni, co se zde v Izraeli snídá. Pokud rádi snídáte pečivo, v nabídce je pita a její nejčastější přílohou tajin, humus nebo labneh. V nabídce máme ale i spoustu grilovaných lilků, cuket a paprik. Nad klubkem různobarevných kabelů táhnoucích se z černočerné díry ve zdi, stojí mladá slečna, čekající na objednávky úpravy vajíček. Pokud si objednáte omeletu, dostanete ji pro našince trochu neobvykle nakombinováno se žampiony, paprikou a nějakým listím, které vypadá jako máta. Každý si nicméně k jídlu něco najdeme a nasyceni odcházíme na autobusovou zastávku vzdálenou asi 300 metrů pod hotelem.

Autobus číslo 486 má odjíždět v 8:29, ale na zastávce je dobré být v předstihu. Časy příjezdu většiny dálkových autobusů jsou totiž pouze orientační a může přijet prakticky kdykoliv. Díky této informaci stojíme na autobusové zastávce již v 8:10 a čekáme společně s dvojicí Rusů, Američanů a jedním Japoncem. V 8:45 už začínáme všichni nervózně pošlapovat a dcera Viktorka se baví tancováním ostatním čekajícím. Američani jedoucí do Jeruzaléma čekání v 9 h vzdají a objednají si taxi, které vychází v přepočtu na astronomická čísla. My ostatní čekáme poslušně dál. V 9:30, tedy hodinu po předpokládaném příjezdu konečně linka přijíždí a my nastupujeme směr Masada. Konečně se tak přesouváme ke druhé části naší výpravy Izrael – z Eilatu do Masady.

Masada

Na parkoviště autobusů pod lanovou dráhou vedoucí na pevnost přijíždíme asi po 15 ti minutách jízdy. Jen co vystoupíme z autobusu, začíná mírně pršet. Neklesáme ale na mysli a v sandálech a tričkách a kraťasech postupujeme dál k návštěvnickému centru stojícímu o sto výškových metrů dále. Posledních pár set metrů musíme, ale už kvůli silnému dešti běžet a zcela zničení odpočíváme v hale a přemýšlíme, zda se na pevnost vůbec vydat.

snad přestane pršet

Lístky na pevnost kupujeme vzhledem k počasí a malé dceři včetně lanovky a po občerstvení se zabavujeme v místním kině, kde je nám přehráván dokument o místní památce UNESCO. Po shlédnutí videa vylézáme ven ze sálu a všímáme si, že přestalo pršet. Výborně. Říkáme si a hrneme se ke kabince lanovky. Ta odjíždí každých 15 minut anebo když je plná. Počasí není ideální a v lednu tu takový nával nebývá, takže nezbývá než ještě čekat.

Jízda nahoru byla poklidná. Kabinka se za celou asi dvouminutovou cestu ani jednou nezahoupala. Vystupujeme společně asi s dalšími 15 ti lidmi na želené chodníky vedoucí k ústí hadí stezky. Tudy přicházejí odvážlivci jdoucí z návštěvnického centra klikatou stezkou po svých.

historie Masady

Na hoře s plochým vrcholem bylo ve 2. stolení př. n. l. postaveno opevnění. Budovatelé si toto místo nevybrali náhodou, ale ze strategických důvodů nejen kvůli výhledu do dalekého okolí. Kolem roku 40 př. n. l. zde vybudoval král Herodes nejvíce chráněnou ze svých nedobytných pevností, ve které v dobách nebezpečí ukrýval svou nejbližší rodinu. Nakonec se v ní usídlila římská posádka. V okolní Judské poušti se nenacházel žádný pramen, který by pevnost trvale zásoboval vodou, a proto byly vybudovány obrovské cisterny. Do cisteren obyvatelé Masady sváděli vodu z říček, tekoucích pouze na jaře. Vzhledem k tomu, že na jaře bylo vody dost, vybudovali zde dokonce i lázně. A tak začal příběh Masady.

Zajímavá historie při povstání proti Římanům po zničení Jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. obsadila Masadu skupina radikálních židovských obyvatel – zelótů. V roce 73 n. l. vybudovali Římané kolem Masady tábory a dlouhé měsíce zelóty obléhali. Poté začali budovat i rampu, vedoucí k vrcholu hory. Než by se zelóti vzdali, spáchali raději hromadnou sebevraždu. Masadu pak ještě krátce obývali Římané a mniši, až byla nakonec na dlouhá staletí zapomenuta. Popisovaný příběh jako by se navždy otisknul do atmosféry tohoto místa. Ticho kolem hory občas přeruší jen zpěv ptáčka jménem Tristram Starling, kterého uvidíte sedět na vyvýšených místech zdí památek. Z Masady budete mít krásný výhled na Judskou poušť, Mrtvé moře a jordánské pohoří.

ach ty výhledy

Nejhezčí na celé pevnosti jsou přeci jenom ty výhledy do okolí. Těch jsme si užili skutečně dosyta. Kontrast pouště a Mrtvého moře se jen tak neokouká. Stavby na povrchu jsou často bohužel málo zachované. Mimo zásobáren na vodu a mimo pár zbytků chrámů s dochovanou mozaikou nebo zbytky lázní, zde není nic moc vidět. Všechnu tu historii však můžete nasávat pomocí popisových tabulek, které jsou i v angličtině. Příjemný zážitek nám zprostředkovala i skupina amerických studentů. Ti totiž pod vedením zkušeného průvodce na jihu pevnosti hromadně zakřičeli pár izraelských slov proti obrovské skále na druhé straně údolí. Zvuk se o ni odrazil a zpět zněl, jako když křičí tisíce lidí. Možná i takto se snažili v historii zastrašovat své protivníky obyvatelé Masady.

doba prohlídky se liší

Přestože se doba prohlídky odhaduje na 90 minut. My jsme tam strávili skoro tři hodiny, a to jsme popravdě tabulky moc nečetli. Komplex je rozhlehlý a pokud ho chcete obejít, nějaký čas to zabere. Po prohlídce opět čekáme na naplnění lanovky a sjíždíme dolů do návštěvnického centra. Výlez z lanovky je chytře vymyšlený a nemůžete odejít jinudy, než když projdete krámkem plných cetků, upomínkových propagačních předmětů. Obchod končí a začíná tentokrát restaurace, kde vás lákají na něco k snědku. Až poté vyjdete na terase a můžete celé centrum opustit. Scházíme dolů k autobusu a věříme, že nebude mít velké zpoždění. Ještě bychom se totiž rádi stihli vykoupat v Mrtvém moři.

Na autobusové zastávce probíhá hádka mezi jedním Uruguaycem a členem ochranky. Pán si chtěl vylézt mimo značené území kvůli lepší kompozici fotografie a jeho počínání se nesetkalo s pochopením místní úředníka. Hádkou a pozorováním okolního ptactva zaháníme nudu při čekání na autobus. Ten naštěstí přijíždí na čas a my stíháme byt zpět v Ein Bokek před západem slunce. Bohužel už nestíháme převlečení v hotelu, a tak míříme na pláž ihned po výstupu z autobusu.

Ein Bokek

Nevadí, že nemáme plavky. Na pláži už nikdo není, a tak v trenkách nebudu nikoho pohoršovat. Sprchy s proudem vody jsou na každém rohu a převlékárny také. Zbylou půlhodinu tedy ještě trávíme plováním v moři a užíváme si neobvyklého pocitu vznášení se ve vodě. Množství draselné soli obsažené ve vodě vás prostě nenechá potopit. Po západu slunce klesne teplota na 18 °C a plavčíci nás už dvakrát megafonem volají ve třech jazycích, abychom vylezli z vody. Osprchovaní a převleční pak ještě poslední zbytky světla vycházejících z po za hory trávím na místní promenádě a se tmou se odebíráme zpět do hotelu.

V rámci snížení rozpočtu jsme si v hotelu objednali s druhým noclehem i večeři a udělali jsme dobře. Vždyť v přepočtu nás vyšla jen na 200Kč a za tu cenu si zde v obchodě koupíte tak maximálně plátkový sýr. Konečně jsme mohli ochutnat místní vyhlášený Falafel, Kofte a další speciality. Stejně jako u snídaně nechyběla ani různorodá grilovaná zelenina a různé cizrnové či sezamové pasty, anebo také brambory.

recepce je naše záchrana

Spokojeni odcházíme z večer rovnou na recepci, kde zjišťuji, kdy nám jede zítra autobus zpět do Eilatu a zda mám na místní autobusové kartě dostatek prostředků. Díky mladému panu recepčnímu uděláme během následné skoro hodiny i rezervaci míst v autobuse a dobijeme peníze na další plánované jízdy po Eilatu a pak na letiště. Obloženi papíry s jízdními řády a klidnější představou zítřejšího přesunu se odebíráme do venkovní hotelové restaurace.

Nechceme si vyloženě dávat něco k jídlu, spíše jsme ale zvědaví, co tady nabízí a jak to tady vlastně funguje. Jen co však dorazíme, budíme pozdvižení u personálu. Není totiž obvyklé, aby zahraniční hosti do této hospody chodili. Jídelní lístek je také mimo nápojů celý v hebrejštině a personál neumí ani moc anglicky. Snažím se tedy naplno využít off-line stažený překladač textu a s telefonem jezdím po jídelním lístku a doufám, že si alespoň přeložíme, kolik, co stojí.

Po chvilce už chápeme, proč se nám personál vpovzdálí směje. Překlad se mi na obrazovce objevil vzhůru nohama. To je trapas, říkám si. Snažím se ale zachovat klidnou hlavu a zjistit kolik co stojí. S hrůzou zjišťujeme téměř šestinásobné ceny, než na jaké jsme zvyklí, a tak opět s pobavením personálu a naší omluvou odcházíme raději rychle pryč. Po cestě narážíme na banánovník s bohužel ještě nezralými banány, ale hned za ním se nachází houpačky, a to je něco pro naší malou dcerku.

Odebíráme na pokoj balit, jelikož ráno musíme brzy vstávat a hned po snídani zase běžet na autobus. Během večerního klidu na pokoji nás také bohužel navštíví skupinka místních komárů. Jelikož jsou velice malí, ale za to zákeřní, je dost problém se jich zbavit.

východ slunce nad Mrtvým mořem

Vstávám v 6 hodin a vyrážím na východ slunce k moři. K lepšímu výhledu vylezu na místní obchodní centrum, které má nahoře parkoviště. Odtud můžu krásně a v klidu sledovat východ slunce zpoza jordánských hor. Nemůžu se tu bohužel zdržet moc dlouho, abychom se stihli nasnídat, a tak musím celé natáčení a čekání ukončit ještě před východem slunce. To naštěstí ale i tak stihnu zachytit alespoň z balkonu našeho pokoje.

Po ranní hygieně a zabalení zbylých drobností dotáhneme zipy na našich batozích a odcházíme na snídani. Naštěstí nás pustí dřív, a tak můžete v klidu konzumovat a celkem bez spěchu pak docházíme i na autobusovou zastávku, odkud má jet autobusová linka 444 z Jeruzaléme do Eilatu. Vše co mám v ruce k potvrzení rezervace sedadel jen ofocená obrazovka displeje pana recepčního. Autobus však přijíždí téměř na čas, a navíc o naší rezervací ví. Není tedy žádný problém a my můžeme pokračovat asi tři hodiny jižním směrem opět do Eilatu.

Eilat

Vystupujeme opět na autobusovém nádraží a vůbec nám nedochází, že máme o jeden batoh míň. Že ho nemáme zjišťujeme až asi po 5 ti minutách a začínáme plašit, zda bychom ten autobus ještě někde nezastihli. Naštěstí směrem z parkoviště na nás máme řidiči autobusu a v druhé ruce nese námi zapomenutý batoh. To jsme si oddechli. Sice tam nebylo nic důležitého k dalšímu pobytu, ale dcera by musela zbytek doby chodit už jen v jednom oblečení.

Se všemi batohy nastupujeme do dalšího spoje jedoucího k Observatoři na hranicích se Egyptem a městem Taba. Cestou si však návštěvu obřího akvária rozmyslíme a vzhledem k jasnému počasí raději zvolíme koupání v Rudém moři s delfíny o pár zastávek dřív. Vystupujeme tedy na zastávce Dolphin Reef společně s polskou rodinkou a po zaplacení asi 160 šekelů vstupujeme do areálu.

delfíní útes

Dolphin Reef je mořská ohrada ve tvaru podkovy, ve které plavou a odplouvají delfíni skákaví.

Nachází se tu pěkná písčito-kamínková pláž s lehátky, sedátky a slunečníky. Od hlavní silnice je oddělena hezkým lesíkem. Místo úplně vybízí k odpočinku. Teplota vody je aktuální větší než vzduchu, a tak s dcerou hned vlézáme do vody a plaveme k ohraničenému úseku, za kterým se nacházejí tři zde volně žijící delfíni.

Delfíny zde do ničeho nikdo nenutí, a tak si zde plavou, tak jak sami chtějí. Můžete si je tu jen prohlížet z mola a nebo si s nimi i zaplatit šnorchlování. Nemáte však nikdy jisté, že se přímo u vás ukážou. Pokud je ničím nezaujmete budou si plavat na druhé straně zálivu. Hezký výhled na zátoku a v ní plavoucí delfíny je zde i ze dřevěné věže v jejíž útrobách se nachází restaurace. Z výšky hned lépe vidíte, v jaké části zrovna delfíni jsou. Díky průzračné vodě Akabského zálivu je tu máte jak na dlani.

Při výkladu místních ošetřovatelů jsme je měli jen metr daleko. Od nich se nechali i hladit, drbat a různě se před nimi předváděli. I když jsme seděli s nohama ve vodě a čekali, jestli k nám nepřiplavou, nepochodili jsme. Sluníčko začalo klesat a my se odebrali zpět na autobusovou zastávku a popojeli směrem do centra k našemu poslednímu hotelu. Rich Butique hotel na internetu nevypadal špatně, ale ve skutečnosti je to spíše hotel hrůzy.

hotel hrůzy

Co na tom, že nás ihned po příchodu vítá recepční rusky a peníze se mi s účtu sami strhnou. Dokonce musím i podruhé zaplatit za pokoj a až poté mi jednu platbu vrátí. Zajímavý systém. Naštěstí peníze skutečně přišli zpět a my se mohli jít ubytovat. Pokoj byl umístění až na samém konci smrduté chodby převoněné lacinou voňavkou. Dveřím chyběli obložky, asi se je někdo snažil vypáčit. Vstupujeme dovnitř a při vstupu na nás zavane zápach cigaret, zatuchliny a dezinfekčních prostředků. Kouřit se zde uvnitř sice nesmí, ale buď to někdo nedodržoval, nebo to zkoušel neúspěšně z okna.

Koupelnu sice někdo omyl, ale stačilo se podívat na zem. Hned bylo vidět, že omyto zde bylo skutečně jen to, co je nejvíc na očích. Nějaký zřejmě šikovný řemeslník zde měnil nedávno umyvadlo. Vůbec mu nevadilo, že nové umyvadlo má jiné rozměry a na starém místě tak vůbec nesedí. Všechno podle něj spraví skříňka podložená kartonovými papírky a tuna silikonu. V hotelech podobných úrovní mají řemeslníci výhodu. Nikdo tu neřeší estetiku, a tak se zde silikon ani nezačišťuje. Když při patlání mezer ujede pracovníkovi ruka a rozmaže silikon i po dlaždicích… taky žádný problém. No nic, už máme zaplaceno, naštěstí jen jednou, odcházíme ven a zkusíme přijít co nejdéle.

Eilatská Lagoona

Nejprve se vydáváme k Eilatské laguně. Tedy uměle vybudovanému přístavu, které obklopuje moderní zástavba plná luxustní hotelů a butiků. Nejpreve však musíme překonat improvizovanou cestu přes bývalé eilatské letiště. Pak už stačí jen projít úzkou cestou mezi hotely a oteveře se vám laguna plná krásných člunů a jachet. Jelikož podél ní vede malá promenáda, můžeme ji v klidu obejít celou. Jen v blízkosti moře musíme počkat až se nám sklopí zvedací most, který funguje vlastně trochu ji jako taková závora při vstupu do laguny.

Cestou si kupujeme něco k snědku v místním marketu a nakonec se nám podaří v jedné z zátok najít i růžového plaměňáka, kterého dcera vyhlížela už od příletu. Jedná se o obyčejné šlapadlo, které je však natřeno na růžova a ve předu má hlavu plameňáka. Ono šlapadlo však boužel patřilo přímo jednomu z hotýlků a tak jsme si ho nemohli vypůjčit.

hlavní třída

Vylézáme na hlavní třídu a jdeme se projít k muzeu. Nad ním je totiž vybudovaný park se světelnou fontánou. Jdeme tedy zjistit, kdy stříká a zda máme štěstí a je to vůbec dnes. Cestou se dcera musí vyfotit snad na všech kamenných sochách ryb, a nakonec tohle focení shrnuje jako největší zážitek z celého Izraele. V muzeu zjišťujeme, že máme štěstí. Dnes fontána bude stříkat, ale musíme si ještě hodinu a půl počkat. Jdeme se tedy projít k moři, přestože už je tma.

Nejprve zavítáme k jakémusi památníku vojáků a následně dojdeme do slepé uličky mezi hotelové komplexy. Celou dobu nám tu hraje arabská hudba do kroku. Vypadá to, že jeden z pracovníků na výstavě těchto komplexů si udělal soukromou party na balkóně. Přes dvoupásmový reproduktor vyhrává svoje oblíbené písně celé čtvrti města. Přijde nám to zároveň vtipné i zvláštní. O pár bloků dál, narážíme ale na celou podobnou rodinku, která také vyhrává své čtvrti, a ještě k tomu na balkonu tancuje.

Jdeme na nákup do Bobo Marketu a chceme si koupit něco na zobání k představení barevné fontány. Při vstupu však dcera zahlédne stroje na ledovou tříšť. A tak má vybráno ještě před vstupem do krámu. Bramborové chipsy za čtyřnásobné ceny nakonec zavrhujeme, stejně jako jakékoliv oříšky a kupujeme dceři alespoň ledovou tříšť překvapivě za ceny nižší než u nás.

nádherná hudební fontána

Odcházíme k fontáně a dceři mezi tím mrzne pusa. Rád ji s upíjením samozřejmě pomůžu. Když dorazíme na místo a sedneme si na betonové lavice, už ho je jen půlka. Voda z fontány začíná téct už patnáct minut předem a přesně na čas začíná z reproduktorů hrát hudba a voda začne stříkat ze stovek otvorů nasvícených různobarevnými světli. Každé dvě minuty se hudba mění a celé představení trvá asi půl hodiny. Máme štěstí, že jsme to viděli. Fontána totiž prý rozhodně nestříká každý den a pokud toto představení chcete taky vidět, zjistěte si aktuální informace o datech a časech provozu.

Opouštíme fontánu i park a míříme zpět do hotelu. Bez zdržování míříme do pokoje a s odporem se střídáme v koupelně. Dcera prahne po pohádkách, a tak jedinou možností je ruská televizní stanice, kde pohádky běží. Zřejmě se na ně tolik těšila, že ji ani ta ruština nevadí a sleduje až do úplného vyčerpání.

ráno před odletem z Eilatu

Ráno dobalujeme poslední zbytky věcí k odletu a pospícháme na snídani, která je v ceně ubytování. Jídlo v horním patře hotýlku je již formou bufetu připraveno. Vybíráme si ze skromné nabídky. Přestože nemáme ani chuť. Něco sníst musíme. Čeká nás dlouhá cesta domů. Jen co si dosedneme ke stolku, přeje nám sousední pár dobrou chuť. Je to poprvé, kde zde narážíme na Čechy. Tento manželský pár od Luhačovic bere Eilat jen jako přestupní stanici při cestě z Ománu, SAE a Jordánska. Shodou okolností, ale na letiště odjíždějí ve stejný čas z hlavního nádraží, a tak spolu trávíme čas i na letišti.

Jelikož nemáme žádná zavazadla k odbavení, chceme frontu obejít, ale zjišťujeme, že to nejde. Musíme stejně jako ostatní vystát řadu a celkem šestkrát ukazovat pas a zodpovídat nepříjemné otázky týkající se našeho pobytu v Izraeli. Největší důraz celníci mají na balení a batohů. Zajímá je nejen, kdo nám batoh balil, ale zda k němu nemohl mít přístup někdo jiný anebo zda jsme ho neustále měli na očích.

Po dalších čtyřech kontrolách pasů se dostaneme ke stroji, který nás vyfotí a z přihrádky nám vyjede červený papírek – asi jakési výstupní vízum. Pokračujeme dál a už nám zbývá jen poslední kontrola před vystoupením z letištní haly směrem k letadlu. Ještě máme však čas a tak se sedáme na vysluněné místo nad eskalátory, kde je příjemně a máme vše na dosah.

Po chvilce k nám přijdou naši známí a asi dvouhodinové čekaní trávíme příjemnou debatou a vyměňování si zkušeností z cest. Dcera se ke konci už začíná nudit a nepomáhají ani hry či pohádky na telefonu. Zkouším ji zabavit tedy ježděním na eskalátorech. Připadám si jak blázen, ale evidentně to pomohlo. Nějaký čas zase utekl a my můžeme už všichni sjet dolů a čekat, kdy nás pustí na runway.

pěšky na runway

Ramonovo letiště je sice mnohem větší než to původní v centru dnešního Eilatu, ale i tak zde nenajdete tak zvané rukávy. Někdy Vás od letadla přiblíží letištní autobus, ale někdy holt musíte pěšky, jako třeba my v tuhle situaci. Štrůdl lidí si to štráduje k letadlu WizzAir a dělíme se jen podle čísla sedadla a zda sedíme ve předu či vzadu. Většina lidí toto řeší až když je uvnitř, a tak se na přední dveře stojí velká fronta a zadní dveře jsou téměř bez fronty. Pouštíme před sebe ještě slovenský pár se čtyřmi malými dětmi, a přitom obdivujeme jejich trpělivost a odvahu sem s tolika potomky vyrazit.

Opět jsme si odmítli připlatit za sedadla vedle sebe. a opět nám to vyšlo. Dobře situovaná paní ověšena kabelkami světových značek nebyla příliš spokojena s tím, že má sedět tři hodiny vedle naší dcery. Raději sedla jinam, kde bylo volno. Já jsem v tom případě mohl opustit místo u dvou rusky mluvících osob, které mě ani při přisednutí neodpověděli na pozdrav. No rusky je zdravit rozhodně nebudu. Asi bych ani vlastně nevěděl jak.

Letíme domů. Naše cesta Izrael – z Eilatu do Masady opouští pevnou zem Izraele. Opustíme letiště a ve vzduchu obdivujeme nádherné Jordánské hory v okolí Wadi Rum. Červené hory jsou krásně nasvíceny odpoledním sluncem. Vzpomínám přitom na svoji návštěvu této země v roce 2013. Cesta je unavující a jen co přeletíme Tel Aviv míříme nad moře směr Kypr. Manželka s dcerou únavou téměř usínají a vzbudí je až mírné turbulence a oznámení, že se musí všichni opět připoutat. Zbytek cesty už neusneme, a to hlavně dceři příliš neprospěje. Ve Vídni přistáváme ještě za světla a po předložení pasů okamžitě opouštíme příletovou halu a klikáme na odkaz, kterým vlastně voláme odvoz na parkoviště Pandy.

Vídeň – Fischamend

Domů to máme ještě čtyři hodiny jízdy, a tak děláme zastávku opět v Mc Donaldu hned za Vídní. Tentokrát ho máme hned u sjezdu a nic moc si nezajedeme. Dlouho přemýšlím, jak si německy v McDrive objednat, avšak jsem příjemně zaskočený, když se z mikrofonu ozve čeština. Se zmrzlinou v ruce opět najíždíme na dálnici a pokračujeme na další zastávku, tentokrát na večeři. Jako milovníci asijské kuchyně totiž nemůžeme minout vietnamskou tržnici Vinamo, kde výborně vaří. Zbytek cesty už uteče rychle, držíme se dálnice a domu přijíždíme kolem 22 h. Poslední část cesty Izrael – z Eilatu do Masady končí.

Líbil se Vám článek? Přečtěte si další…