Naše cesta do Laoského Luang Prabang, aneb jak se mi ty střeva ocitli v ústech.

Luang Prabang jsme navštívili hned na začátku naší cesty po Laosu. Na tuto expedici jsme vyrazili ve složení Pavel Chlum, Petr Kvarda a Láďa Tázlar. Tato cesta spojená s průjezdem východní Kambodžou a Vietnamem byla už naše společná pátá expedice.

Luang Prabang (laosky ເມືອງຫຼວງພະບາງ) je zhruba 27 tisícové město v severním Laosu. Město leží na levém břehu Mekongu na soutoku s řekou Nam Khan přibližně 425 kilometrů severně od hlavního města Laosu Vientiane. Luang Prabang je střediskem obchodu s rýží, kaučukem a teakovým dřevem.

Jeho historické jádro vznikalo již v 8. až 12. století, kdy se na území dnešního severního Laosu začaly formovat první městské státy Taiů. Ve 12. století vůdce jménem Khun Lo pravděpodobně dobyl oblast Luang Prabangu na původním, netaiském obyvatelstvu. Luang Prabang se stal centrem jednoho ze tří hlavních městských států Taiů na území dnešního Laosu.

Francouzská Indočína

Francouzi v 19. století měli zájem získat kontrolu nad touto oblastí. Využili neschopnost vládců Luang Prabangu vypořádat se s nájezdy čínských lupičských band a roku 1887 se Království Luang Prabang stalo protektorátem Francouzské Indočíny. V roce 1953 získal Laos nezávislost a král Luang Prabangu, Sisavang Vong, se stal hlavou nezávislého Laoského království.

Přílet do Luang Prabang

Po příletu do Louang Prabang jsme se hned vyrhnuli na ochutnávání místních specialit, přestože rozumnější by asi bylo ochutnávat postupně a čekat, co to s námi udělá. Petr a Francek byli v tomhle směru opatrnější a tak se hlavním ochutnávačem stal přepokládaně Pavel. Zbytek textu tedy bude psán z jeho pohledu 🙂

Lao Beer nebo smoothie?

První věc, kterou jsem musel zaručeně ochutnat je místní pivo Lao Beer. To jsem ale stihl ještě v letadle místních aerolinek s nechvalnou minulostí – Lao Airlines, se kterými jsme přelétali z Hanoje. Po rychlém ubytování v hotýlku za 40Kč za noc jsme hodili batohy na palandy a vyrazili na něco k snědku. První co jsem musel ochutnat na ulici tohoto krásného a historicky významného města jsou vynikající smoothie z rozsekaného místního tropického ovoce. Samozřejmě plody jsou notně doslazené obdobou našeho Salka, aby chuť vynikla. Člověk si zde vybere ze spousty druhů. Od Jackfroutu přes vodní meloun, ananas, kokos, dračí ovoce, liči, káva, čokoláda a samozřejmě banány nebo různé kombinace těchto ingrediencí. Pokud byla, vyhrávala u mě vždy Guava – kterou prostě miluju.

Vždy když si Petr s Franckem objednali pivo, já si objednal smoothie. Když jsme schladli žízeň byl čas vyrazit na místní tržnici, kde už to vonělo místními polévkami fé, bagetami Bahn Mi, pečenými klobáskami, nebo na kousíčky grilovaným vepřovým rypáčkem. V jednom z lavorů tu ale leželi jiné grilované speciality místní kuchyně. Kuřecí pařátek, smažené mozečky, játra, plíce, ale také kůzlečí střeva, která jsem si ale teď ještě neodvážil objednat. Největší vůně se linula s vývaru vonícího koriandrem, do kterého si můžete ze stolu hodit co vás napadne. Třeba, cibulku, slepičí pařátek, různé druhy hub, rýžové nudle různých tvarů nebo třeba párečky, či masou koule také roztodivných složení.

S vlastním výběrem tedy nemůžete udělat chybu a polévka byla prostě skvostná. Po prohlídce nočních trhů s látkami, košilemi, tričky a spoustou dalších textýlii, jsme narazili na kovové příbory a postavičky, které zde odlévají ze zbytků munice. Ta tu spadla z nebe od američanů během Vietnamské války. Kdy zde vedla tkzv . Ho Chi Minhova line přes Kambodžu až k Jižnímu Vietnamu.

Ho Či Minova stezka

Ho Či Minova stezka (Đường mòn Hồ Chí Minh) byl logistický systém, který sahal z Vietnamské demokratické republiky (Severní Vietnam), do Vietnamské republiky (Jižní Vietnam) přes sousední Laos a Kambodžu. Stezka sloužila k zásobování podzemního hnutí Vietkongu i pravidelných jednotek Vietnamské lidové armády během války ve Vietnamu. Systém netvořila jediná komunikace, ale komplex rozvětvených cest vyježděných nákladními automobily, chodníků pro pěší a na bicyklech se pohybující jednotky.

Zahrnovala i transport po řekách a v pozdějších fázích války ji tvořil i provizorní ropovod. Pojmenována byla americkými jednotkami podle severovietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina. Část procházející Laosem byla označována i jako stezka Truong Son podle stejnojmenného pohoří. Denně se po ní přepravoval materiál o hmotnosti stovek tun a vojenské jednotky. Stezka byla intenzivně bombardována americkým letectvem. Během operace bylo v oblasti svrženo tři miliony tun bomb.

Procesí mnichů v Luang Prabang

Následujících pár dní jsme dělali výlety v okolí města pomocí vypůjčených skútrů. S motorkama celkově jsem mnoho zkušeností neměl a tak jsme se hned první den úspěšně vysekal. Naštěstí jse měl helmu a odnesla to jen stržená kůže na lokti, rameni a koleni. No a vlastně taky trochu motorka. Tu nám, ale naštěstí vyměnili a mohli jsme pokračovat. Poslední ráno před odjezdem do Vang Vieng jsme ale už chodili pěšky. Alespoň jednou by si každý, kdo Luang Prabang navštíví měl přivstat a zažít odvěký rituál dávání almužny mnichům. S východem slunce se z okolních klášterů do města sejdou procesí mnichů a místní lidé jim na ulicích dávají jídlo na nadcházející den. Nejčastějším darem slepená rýže, sladkosti, či jiné pochutiny. V poslední době jsme si ale všimli, že mniši raději než rýži berou drobné bankovky. Ty házejí na stejou hrádku jako ostatní jídlo, což mi nepřijde moc hygienické. Pro nás to byl obrovský zážitek. Musím ale apelovat na všechny, kteří se sem vydají, aby byli potichu, nefotografovali s bleskem a vůbec tak žádným způsobem nerušili tento užasný obřad.

Přesun na autobusové nádraží

Po konci procesí jsme si opět hodili naše dvanáctikilové batohy na záda a vyrazili stopovat. Po pár autech nám zastavil sběrný Songthaew, který nás odvezl na autobusové nádraží. Dle informací z hotelu by nám měl během hodiny jet totiž spoj do Vang Vieng. Na nádraží jsme si zakoupili lístky za laoské kipy, ale i za thajské bathy. Do času odjezdu ale zbývala ještě celá hodina a tak jsem vyrazili do nedalekého bistra.

Snídaně v bistru aneb konečně ty střeva

Moje pojmenování tohoto občerstvovacího místa je dosti nadnesené a kde kdo by ho možná pojmenoval laoská vývařovna nebo gastrokůlna nebo nějak podobně. Restaurace to,ale rozhodně nebyla. Francek si jako první prohlédl nabídku dne a udělalo se mu špatně. Prohlásil, že tady rozhodně jíst nebude. To Petr se nechal zlákat, ale střeba jsem si objednal jenom já. Objednali jsme si a mohli si sednout do jídelny, která byla napojena na kuchyň. To je ta část kůlny za prostěradlem. Prostředí bylo sice otřesné, ale všechno jídlo krásně vonělo.

Kůzlečí střeva a další mňamky

Kuzlečím střevům jsem dal přednost před grilovanou rybou i oškubaným ptáčkem. Miluju totiž játra, srdíčka, plíčky a další vnitrnosti u nás běžně nabízené. Netrvalo dlouho a přistála předemnou miska s rýží a stočeným kouskem střev ve vlastní šťávě. Co Vám mám více o chuti povídat? No bylo to výborné a hned bych si dal znovu. Škoda, že v dalších městech jsme na stejnou pochoutku už nenarazili. Mimo to jsme si, ale dali šneky vytažené z Mekongu, kachní embria a další chuťovky. Neuvěřitelé pro někoho může být i to, že mi všechno strašně chutnalo. No a kdo si myslí, že jsem prase, má pravdu 🙂


0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.