Sian Ka’an v Mexiku – nejmodřejší místo kde se rodí nebe

Vstávání bylo náročné a ihned po něm byla většina posádky nucena vyzkoušet místní toalety. Určitě k tomu přispěla dlouhá cesta a nové zkušenosti s místním jídlem. Petr, Lukáš a Pavel se pak šli osvěžit do moře ozářeného ranním sluncem. Na koupání, ale nebylo moc času. Hned v osm hodin přijela na okraj Cabañas námi domluvená dodávka s průvodcem.

Tento asi třicetiletý chlapík se narodil v Belize, ale kvůli pracovním příležitostem se přestěhoval do Mexika, kde je dostatek turistů. Belize je bývalou britskou kolonií Britský Honduras. Díky britské nadvládě zde zůstal, na rozdíl od zbytku Střední Ameriky, úřední jazyk angličtina, což nám rozhodně nebylo na škodu. Díky tomu, jsme pochytili většinu informací a zajímavostí, o kterých nám během cesty vyprávěl.

Jen co jsme nasedli do dodávky, nabídl nám průvodce s řidičem něco pití. Plastové lahve minerální vody a Coca Coly byly zasypané v nádobě plné ledových kostek. Auto se rozjelo po kamenité až písčité cestě lemované hustými klonícími se palmami. Po dvaceti minutách cesty plné výmolů jsme naším klimatizovaným vozem dorazili na základnu výletu. Dřevěný domek s rozhlednou stál nedaleko vesnice Punta Allen. To je jediná vesnice ležící na pobřeží v rezervaci Sian Ka’an. Život tam není lehký, turisté se takhle daleko dostanou jen výjimečně, a tak jediný způsob obživy je zde stále rybolov. Místní domorodci se specializují na lov langust a to až osm měsíců v roce. Během této doby vstávají brzo ráno a loví, popřípadě kontrolují podvodní pasti. Odpoledne pak vše prodají prostředníkům, kteří úlovky vozí do hotelů v nedalekých turistických oblastech.

Sian Ka’an – zvířecí ráj

[ngg src=“galleries“ ids=“3″ display=“basic_imagebrowser“]

Sian Ka’an je rozlehlé chráněné území o rozloze 5 280 km². V mayském jazyce znamená „Místo, kde se rodí nebe“. Od roku 1987 je tato biosférická rezervace zapsána na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Na pevnině se nacházejí ekosystémy tropického deštného lesa, břehových mangorových porostů, mokřadů a bažin. Po celé délce pobřežní biosférické rezervace se táhne Mezoamerický korálový útes, který měří celkem 1200 km. Řadí se tak na druhé místo na světě. Mezi množství živočichů, která zde žijí, patří jaguár, puma, ocelot, margay, jaguarundi, tapír středoamerický, vřešťan mono, jelenec běloocasý, mazama červený, pekari bělobradý, pekari páskovaný, paka nížinná, aguti středoamerický, hyrare, mravenečník čtyřprstý, kynkažu, kapustňák širokonosý, ibis bílý, kolpík růžový, plameňák karibský, čáp jabiru, kareta obrovská, krokodýl americký a krokodýl Moreletův.

Na základně jsme si prohlédli pár obrázků o historii rezervace a zaslechli v dálce pískot snad nejkrásnějšího ptáka a také maskota rezervace, tukana. Potom nás oslovili, abychom si uvědomili, že věž, na kterou se díváme, je sice pěkná, ale také už něco pamatuje a nechtějí riskovat nějaké vyvrácení kůlu pod velkou vahou. Samozřejmě jsme také nechtěli nic riskovat a uposlechli jsme výzvy. Po dvou lidech jsme vylezli točitým dřevěným otevřeným schodištěm asi do desetimetrové výšky. Vystoupali jsme nahoru a nad palmovým hájem se nám zjevil pohled na nekonečné vodní plochy rozčleněné mangrovovým porostem. Ten pohled byl dechberoucí, v zorném poli se mísili jen dvě barvy – zelená a modrá, jež se navzájem prolínaly. Nahoře jsme se všichni postupně prostřídali, a když jsme slezli dolů, vydali jsme se směrem k jezeru Laguna Caapechen.

Dechberoucí jízda lodí

[ngg src=“galleries“ ids=“4″ display=“basic_imagebrowser“]

K přístavnímu dřevěném molu zrovna přijíždí loďka a mi ni nastupujeme. Vyrážíme společně s velmi šikovným a rychlým kormidelníkem napříč vodní plochou. Cesta byla lemována mangrovovníky, které se čím dál tím víc přibližovali. Cesta se neustále zužovala a větvičky rostoucí ze dna laguny se už téměř dotýkali naší loďky po obou stranách. I když jsme se motali meandry úzké říčky, řidič stále rychlost loďky nesnížil. Nepochybovali jsme, že by to tu neznal, ale přesto jsme v několika zatáčkách už nevěřili, že do mangrovového porostu nezahučíme.

Kanál Muyil byl upravován a používán již za starých Mayů. Je čtyři až šest metrů široký a dva metry hluboký. Při plavbě jsme zahlédli mnoho různých druhů ptáků a ryb. Zaujali nás také bromeliovité květy ananasového tvaru, které rostou na mangrovnících.

jezero Chunyaxché

[ngg src=“galleries“ ids=“5″ display=“basic_imagebrowser“]

Postupně jsme bez jakého koliv zaváhání dojeli na konec kanálu a vjeli do jezera Chunyaxché plného sladké vody. Ta tam vyvěrala přímo z kruhových proláklin na dně jezera. Místa, odkud se voda valila, byla na dálku viditelná díky větší hloubce. Tato místa vypadala jako černá oka vytvářející na hladině víry. Lodivod loďku na chvíli zastavil a po chvilce se otočil a odjel s námi sto metrů zpět do kanálu, kde zakotvil u dřevěného mola.

Jen pár metrů odtud stála mayská svatyně Xlapak stará přes dva a půl tisíce let. Tato svatyně je vlastně dost malá, asi jen pět krát deset metrů, ale na rozdíl od turisticky vyhledávaných míst, byla tato svatyně volně přístupná. Mohli jsme si tedy vlézt dovnitř a skrčeni se projít pod spícími netopýry a lezoucími pavouky. Očištění od pavučin jsme chtěli zpět naskákat do loďky. To jsme však netušili, že je pro nás připravené překvapení. Dle instrukcí průvodce jsme se svlékli do trenek a oblékli si plovací vesty. Ne však, tak jak jsme zvyklí, na ruce, ale na nohy jako dětské plínky.

plavání v kanálu

[ngg src=“galleries“ ids=“6″ display=“basic_imagebrowser“]

Naskákali jsme postupně do nádherně teplé a čisté vody. Všichni skok zvládli v pohodě, jen Mango se bál skočit. Nic jiného mu ale nezbývalo, protože loď i naše suché věci odjely. Rozeběhl se a se zavřenýma očima skočil. Když se však vynořil, zjistili jsme, že průvodci nerozuměl a do vody skočil i s uzlíkem věcí včetně foťáku a peněženky. Pavel mu hned vytáhl foťák nad hladinu a osušil ho. K našemu údivu foťák přežil bez újmy a ani do léků se voda nedostala. Co však musel později sušit bylo jeho oblečení a hlavně cestovní pas, který musel ještě mnohokrát použít. Aby nedošlo ještě k větším škodám, nesl Mango celou dobu uzlíček věcí na hlavě. Jen v případech, kdy se topil, převzala věci z jeho hlavy jeho přítelkyně Věra. Nás ostatní vesty krásně nesly nad vodou a nemuseli jsme ani plavat. Proud nás táhl správným směrem, a tak jsme se jen kochali směsicí rostlin a živočichů.

krokodýli

Na krokodýly jsme naštěstí nenarazili a údajně jsme se ani bát nemuseli. V těchto kanálech se prý nevyskytují, a když tak jen jejich mláďata, která se živí hmyzem, měkkýši, či obojživelníky. Zkuste jim ale věřit. Když zde můžou být mláďata, proč ne dospěláci? Nicméně zkusili jsme na to nemyslet a doufali v pravdivé informace. Co nás však zaujalo, bylo velké termitiště ležící na mangrovech. Termiti obsadí pouze mrtvý mangrov, ten se rozloží a zase se přesunou na jiný. Postupně jsme spolu s průvodcem propluli asi pět set metrů točité říčky a po cestě potkali další tři lodě. Ty se nám museli vyhnout a během míjení jsme se stali terčem hledáčku amerických turistů, kteří by to této vody určitě nevlezli. U dalšího mola jsme vylezli z vody a dostali osvěžující svačinu v podobě banánu, manga a jablka. Poté už jsme si nasedli do loďky a pokračovali člunem směrem k moři.

pelikáni

Další zastávka měla být až v ústí řeky. Nejprve jsme museli podjet jediný most spojující vesnici Punta Alen s Tulumem a pak jsme již za pískání hejna pelikánů dorazili na samý okraj řeky, kde vtékala do moře. Tam nám průvodce vyprávěl jak se při přílivu a odlivu mění proudy. Ukazoval nám také písčitou pláž, která za přílivu mizí pod hladinou. Za pohledů na spousty pelikánů lovící ryby jsme se otočili a vraceli se zpět do základního tábora. Po cestě nám ještě slibovali, že pokud budeme mít štěstí zahlédneme v jedné ze zátok krokodýla, ale nestalo se tak. Chlácholením, že v noci bysme ho určitě zahlédli nás lákal na zakoupení noční prohlídky.

Po vystoupení na pevnou zem, nám ještě ukázali výstavu fotografií, abychom pochopili spojitosti parku a zvířat co v něm žijí. Samozřejmě nezapomněli připomenout, že celá rezervace je v Unescu již od roku 1987, na což jsou patřičně hrdí. Po dojezdu taxíkem zpět jsme si všimli pár domků v mayském stylu nedaleko moře. U této rezervace je 99% rezervace a 1% soukromých pozemků. Boháči si tu tak mohou koupit pozemek. Musí však být přímo u moře. Směrem k mangrovům není dovoleno stavět.

oběd

[ngg src=“galleries“ ids=“7″ display=“basic_imagebrowser“]

O pár kilometrů dál jsme se zastavili na oběd v kempu u jezera, stále však ještě v rezervaci. Zastavili jsme se na břehu průzračné vody a dívali se na mangrovové ostrůvky. Několik turistů si tu půjčovalo kanoe a projížděli se po laguně. Nás už ale tlačil čas a navíc jsme měli hlad. Průvodce přinesl jídlo, rozložil ho na plastový stolek a my se najedli různých druhů tortil a banánového listu s překvapením. Během jídla se začalo zatahovat a jen jsme dojedli, začalo pršet.

déšť jako z konve ze Sian Ka’an

Postupně déšť zhoustl a my jsme se raději nechali vysadit přímo na autobusovém nádraží ADO. Déšť byl natolik silný, že se vozovka změnila v řeku a my sotva přelezli z dodávky do deset metrů vzdáleného úkrytu autobusového nádraží. Postupně jsme oschli a nakoupili si dobroty. Koupili jsme si jízdenku do Chetumalu a pročítali rady tištěného průvodce. Tam jsme se dočetli, že v mexických linkových autobusech 1. třídy je tak puštěná klimatizace, že se při jízdě cestující klepou zimou. Rozhodli jsme se tedy vyměnit trička za mikiny a někteří i kraťasy za kalhoty. Jako převlékací kabinka musela posloužit místní toaleta. Autobus dorazil a my postupně nastoupili do autobusu 1. (klimatizované) třídy a za 182 pesos na osobu jsme vyrazili na jih do Chetumalu.