členové expedice Sýrie:
Pavel Chlum, Petr Kvarda, Rostislav Chaloupský
Tuto velice zajímavou zemi jsme navštívili v první části srpna roku 2010, tedy asi půl roku před vypuknutím občanské války, která vedla k oslabení sil režimu Bašára Asada a k rozmachu tkzv. Islámskému státu.
Sýrie je arabským státem, kde převažují muslimové nad křesťany zhruba v poměru 9:1. V zemi žilo v té době kolem 20 milionu obyvatel, přičemž rozloha Sýrie odpovídá zhruba dva a půl násobku České republiky. Hlavním jazykem je arabština, místně potom aramejština a kurdština. Platí se tu syrskou librou – zkráceně SYP. Naše cesta začala na mezinárodním letišti v Damašku, odkud jsme se vydali prozkoumávat v té době ještě relativně bezpečnou zemi plnou milých lidí.
Damašek / دمشق Dimašk
Po hodinovém čekání ve frontě s kontrolou pasů a vypisování osobních údajů jsme se konečně dostali do příletové haly k zavazadlům. K našemu údivu vše probíhalo dle plánu a batohy se v neporušeném stavu skutečně objevily. Po první výměně peněz jsme vyšli před letištní halu a hledali dopravu do centra Damašku vzdáleného cca 20km.
Sotva jsme vystoupili ven, taxíky se začali sjíždět. My jsme ale nechtěli vyhazovat peníze. Hledali jsme tedy jinou dopravu. Netrvalo to dlouho a našli jsme autobusovou linku, která jezdí do centra jen za 50 SYP (+25SYP batoh). Taxikáři by chtěli okolo 1000 SYP. Autobus byl pěkný, celkem čistý a hlavně klimatizovaný. Asi po třiceti minutách jsme se dostali do centra města, kde teplota stoupala na ke 35 stupňům.
Damašek – centrum
Autobus nás vysadil nedaleko centra a nám chvilku trvalo, než jsme zjistili jakým směrem pokračovat. Nakonec nám směr poradil jeden z odmítnutých taxikářů. Vyrazili jsme tedy pěšky na dvou kilometrovou cestu. Bylo vedro, batohy byly těžké, ale okolí bylo tak zajímavé, že nám to ani nevadilo a navíc jsme ušetřili za taxi. Po cestě jsme se ještě několikrát ptali na cestu, ale nakonec jsme úspěšně našli uličku s hotely Al-Haramejn a Al-Rabí.
Oba dva hotely měli volná místa, a tak jsme se rozhodovali podle ceny. Cena zde však byl stejná 400 SYP na osobu (matrace na střeše), ale na rozdíl od hotelu Al-Haramejn v hotelu Al-Rabí dávali za stejnou cenu i snídani. Volba byla tedy jasná. Když jsme ovšem zjistili, kde budeme spát, polila nás nová dávka potu. Mlaďoch nám na samé střeše hotelu pod sušákem na prádlo rozhodil tři matrace a na ně hodil prostěradlo. Znavení cestou i teplem jsme však už něměli sílu bojovat o jiný nocleh a tak zde zůstáváme. Ve 13:30 vyrážíme do starého města, které je odtud kousek.
Damašek – súk Al-Hamidiyah Souq سوق الحميدية
Po pár minutách prodírání hustým damšským provozem jsme se dostali k hlavnímu damašskému súku (tržišti). Al-Hamidiyah je největší a centrální souk, který se nachází uvnitř starého opevněného města Damašku vedle Citadely. Souq je dlouhý asi 600 metrů a široký 15 metrů a je pokryt 10 metrů vysokým kovovým obloukem. Souq začíná v ulici Al-Thawra a končí na náměstí u Umayyovské mešity.
Souq se datuje do osmanské éry a byl postaven podél osy římské cesty k Jupiterovu chrámu kolem roku 1780 za vlády sultána Abdula Hamida I. a později se rozšířil za vlády sultána Abdula Hamida II. Dnes je jednou z nejoblíbenějších nákupních čtvrtí v Sýrii a je lemována stovkami obchodů s oděvy, řemeslnými obchody prodávajícími tradiční řemesla a šperky, kavárnami, obchody s potravinami, stánky s občerstvením a zmrzlináři. Petr si zde jako první věc v Sýrii koupil místní kúfii i džalábii ( šátek na hlavu a oblek něco jako noční košile).
První památkou po súku, kterou jsme navštívili byla nejslavnější – Umajjovská mešita v centru starého města. Měli jsme však na sobě krátké kalhoty, a tak jsme museli obléknout zapůjčenou sukni, která zakryla naše kolena. Zbývalo už jen sundat si boty a zaplatit vstup 50SYP na osobu.
Damašek – Umajjovská mešita الجامع الأموي
Nejprve jsme se zastavili u hrobky Saladína a pak vstoupili do nádvoří k mešitě. Zde panovali naprosto pekelné podmínky. Rozpálená mramorová podlaha a nutnost zde chodit na boso, činili nepřekonatelnou překážku v cestě na druhou stranu nádvoří. Umajjovská mešita je největší mešitou v Damašku. Nechal ji postavit šestý chalífa z rodu Umajjovců al-Valíd ibn Abd al Malik. Její stavba probíhala mezi lety 706–715. Mešita stojí na místě bývalé byzantské baziliky Jana Křtitele. Z ní se dochovaly korintské sloupy, které se nachází v modlitebním sále.
Vevnitř jsme nasáli trochu atmosféry a z příjemných 38 stupňů jsme na druhé straně mešity vylezli zpátky do uliček starého města. Toulání se v uličkách města bylo už dlouhé a tak jsme si zašli někam na pozdní oběd. Objednali jsme si výbornou žampionovou a kuřecí polévku za 50SYP. Obě byli vynikající, ale nejvíc nás dostalo, že ji přinesli z jiného obchodu zabalenou v alobalovém kornoutu a v restauraci nám ji pouze ohřáli.
Damašek – západní část starého města
Po jídle jsme se konečně dostali do západní části starého města a tím pádem do křesťanské čtvrti. Zásadní rozdíl nebyl jen ten, že se tam dalo koupit alkoholické pivo (místní Barada, libanonské Almaza), ale hlavně v tom, že ženy nechodily tolik zahalené.
Na 19h jsme pospíchali do kavárny An-Nofara, kde pravidelně při kouření vodní dýmky (šíši) vypráví, jako za starých časů, vypravěč staré arabské pohádky. Dali jsme si šíšu (100SYP), kafe s kardamonem (50SYP) a vedle v obchůdku jsme si koupili kebab v arabském chlebu (65SYP). Posezení bylo příjemné, nicméně vypravěč nepřišel. Nicméně nás zaujalo jeho speciální vyvýšené křeslo odkud báje vypráví.
Ještě chvíli jsme poseděli v recepci hotelu a doplňovali tekutiny místním džusem a nealkoholickým pivem. Ve 22:30 jsemsi šli lehnout pod rozvěšené prádlo na střeše a při usínání si říkali, že je sice přes den vedro, ale aspoň v noci neprší, když vidíme hvězdy mezi prádlem nad hlavou.
Damašek – cesta na autobusové nádraží
Vstáváme v 7h, zabalíme si věci a jdeme na domuvenou snídani. Jídlo bylo docela dobré – vajíčko na tvrdo, olivy, arab. chleba, trojúhelníček sýra. Před 9h jsme vyrazili z hotelu a Rosťa šel hned k prvnímu mikrobusu (místní mu řikají „servis“). Potřebovali jsme se dostat na nádraží Harasta, odkud odjíždějí autobusy do Palmýry. Řidič nás naložil i s batohy a vyrazili jsme na cestu. Servis je takový tipický mikrobus místních poměrů cca pro 15 lidí, kde není ani centimetr místa nazbyt.
Po pěti minutách jízdy nám řidič oznámil, že na však Harastu nejede, ale že nás vysadí na místě, kde nás naloží jiný servis. Opravdu tak udělal a navíc zavolal na toho druhého řidiče, kam chceme jet. Byl ochotný a ten kousek svezení byl cenově naprosto zanedbatelný. Druhým servisem jsme se už dostali na nádraží Harasta. Tam jsme si koupili ve společnosti Kadmous lístky na autobus do Palmýry (150SYP), nechali jsme si orazítkovat jízdenku (to je tam nutnost) a vyrazili jsme klimatizovaným autobusem na 2,5h dlouhou jízdu pouští východně do Palmýry.
Palmýra / تدمر Tadmor
Autobus nás vysadil hned naproti restaurace a my jsme nic neřešili a šli se najíst. Jídlo bylo výborné (brambory na plátky, rýže, kuřecí maso a arab. chleba). Po nasycení jsme vyrazili do města směrem k rozvalinám najít hotel. Ve městě bylo úplně mrtvo, jak na divokém západě, navíc ohromné vedro 43,4C ve stínu. Bylo takové vedro, že jsme se ani nepotili, ale pot se zrovna vypařoval. Za ten den jsme vypili každý 9 litrů vody a snad ani nebyli na záchodě. Cestou jsme se kousek nechali svézt rozpadlým tuktukem a nakonec narazili na hotel New Afqua nedaleko rozvalin.
Palmýra – New Afqua
Pokoj za 200 SYP ve sklepě jsme vzali, i když prostředí bylo opravdu nevalné. Zamknout jsme museli vzpříčením žídle o dveře, ale i tak se dalo do pokoje vejít přes kuchyň. Koupili jsme si vodu a vyrazili ochutnat poprvé místní pivo Barada. V restauraci jsme ho usmlouvali ze 150SYP na 90SYP, ale ani za tu cenu nestálo. Po nedobrém pivu jsme se vydali do rozvalin historického města Palmýra. Po cestě nás odchytil beduín, že nám zadarmo ukáže jeho oázu v poušti a dá nám čaj nebo kafe. Nenechali jsme se dlouho pobízet a zašli na čaj. Dohodli jsme se, že se vrátíme na večeři a odešli jsme do rozvalin.
Palmýra – Bellův chrám, promenáda
Nejprve jsme obešli Belův chrám, jenž byl jednou z nejvýraznějších staveb. Byla zasvěcena nejvyššímu z palmýrských bohů, bohu Belovi. Chrám se skládal z velkého nádvoří a Celly. Nádvoří měří 210×205 m a je obehnáno vysokými zdmi. Calla je obdélníková stavba postavená na počátku 1. století n. l. na pódiu uprostřed nádvoří. Vchod na chrámové nádvoří vede přes propylaeum s mohutnou bránou (35 m širokou) a monumentálním schodištěm. Chrám byl bohužel zničen výbušninami, které zde odpálili členové teroristického tzv. Islámského státu 24. srpna 2015.
Vstup dovnitř stál 150SYP a ještě před stupem jsme si koupili od beduínů ručně dělané náhrdelníky z velbloudích kostí. Po prohlídce pokračujeme skrze Velkou kolonádu jež vedla prostředkem města ze severozápadu na jihovýchod. Jednalo se o hlavní ulici Palmýry. Byla dlouhá 1190 m a 22 m široká. Začala vznikat ve 2. stol. n. l. Za královny Zenobie byla dostavěna druhá polovina kolonády a celá stavba dostala nynější podobu.
Palmýra – Tetrapylon
A naše další zastávka byla u Tetrapylonu. Tak bylo označovány starověké římské památky kubického tvaru s bránou na každé ze čtyř stran, obvykle postavenou na křižovatce. Zde postavený ze šestnácti sloupů. Dochovaný sloup byl pouze jediný. Všechny ostatní sloupy již byly dostavěny později a navíc každé stavbě bývala původně socha. I tuto stavbu bohužel zničili extrémističtí islamisté při jejich druhém obléhání Palmýry. Po té jsme vystoupali na kopec před hradem Kalaat Ibn Maanem a mohli tak před západem slunce shlédnout celé rozvaliny i Údolí hrobů na druhé straně kopce.
Neuvěřitelně tam fučelo směrem od pouště, skoro se nedalo stát na nohou. Po cestě zpět jsme ještě obcházeli beduínská obydlí v poušti nedaleko rozvalin. Mají domky z látek a k životu toho opravdu moc nepotřebují. Je zajímavé, že i v Sýrii umí beduín pár slov česky, aby něco prodal.. Například
Po setmění jsme se šli osprchovat do hotelu. V Sýrii je dost běžné, že sprcha a záchod jsou v jedné místnosti, kde sprcha je přímo nad mísou. No a jelikož nepoužívají toaletní papír, sprcha je tedy víceúčelová. Hygienické to moc nebylo, ale nemohli jsme s tím nic dělat.
Palmýra – večeře u beudína
Blížila se 9h večer a vyrazili jsme na večeři k beduínovi do oázy. Dali jsme si předkrm a hlavní jídlo. Mezze -předkrm se skládal ze dvou druhů hummusu, arab. chleba, hranolek a zeleninového salátu. Jako hlavní chod přinesl chlápek hromadu, ale opravdu hromadu rýže s kuřecím masem asi tak pro šest lidí. Takovou porci jsme po předkrmu už opravdu do sebe nedostali. Celkem jsme platili za jídlo a pití 133Kč na osobu a po zaplacení jsme se ještě šli podívat na hlavní část rozvalin za tmy. Místní mladíci tam lezli po památkách v 10ti metrové výšce a předváděli se před dívkami.
Zbytek noci jsme strávili na zábradlí u silnice a povídali jsme si se spoustou lidí, co šlo okolo. Turistů zde prý od atentátů 11. září prý dost ubylo a kdo ví, kdy se zde situace uklidní a zase jich zde přibude. Po půlnoci jsme se vrátili do hotelu a nemohli se tam dozvonit. Nakonec jsme však recepčního po celodenní práci vzbudili a podařilo se nám dostat dovnitř.
cesta do Hamá
Vyrážíme v 8h na minibusové nádraží v Palmýře. Sice nás na nádraží obtěžoval nějakej postiženej arab, ale místní ho spacifikovali a zastávali se nás. Byl to blázen, chrčel jako kůň a pořád se na nás díval. Po cestě jsme zažili neuvěřitelnou věc pro nás, ale pro místní naprosto běžnou. Nejen, že veškeré odpadky vyhazují z okna, ale v mikrobusu si mezi sebou posílají nejen bonbóny, ale i rozpitou lahev vody. Kdo chce, tak se napije, kdo nechce, tak to pošle dál. Samozřejmě jsme s díky odmítli. Nejprve jsme cestovali pouštní krajinou do Homsu, kde jsme měli přestoupit a nebýt MUDr. Radvana Zahry – místního „Syřoslováka“, jež mluvil výborně slovensky, težko bychom se do Hamá dostali před setměním.
Hamá حماة
Hamá je čtvrté největší město Sýrie známé převážně svými sedmnácti noriemi používanými původně pro zalévání zahrad. Ty nejstarší jsou datovány do roku 1100 před naším letopočtem. Čtyřicetikilometrová cesta autobusem z Homsu za 50SYP do Hamá utekla rychle, přestože jsme byli namačkaní se spolucestovateli jak sardinky. Ve městě jsme už neměli náladu nic hledat a tak jsme si zaplatili taxi (50SYP), který nás dovezl přímo k hotelu Cairo v centru Hamá, nedaleko Norií.
Norie jsou velká dřevěná kola podél řeky Orontes, která sloužila jako doprava vody do akvaduktů, které ji pak dále rozváděli po městě. Z původních norií zůstalo již jen sedmnáct. Nyní jsou většinou nepoužívané a slouží estetickým účelům. Ale často z nich také místní mladíci skáčí do řeky. Tvrdí se, že jde o nejskvostnější norie, jaké kdy byly postaveny. Největší z nich má jméno Al-Muhamadie a je vysoká přes dvacet metrů.
Hamá – ubytování Cairo
Ubytování na střeše na matracích stálo 250SYP. Spalo nás tam celkem jedenáct osob. My tři Češi, pár z Japonska, dvě Španělky s kamarádem a dva číňani. Poslední byl Francoise z Belgie, který strávil celý večer s námi. Ve městě mezi budovami bylo parno, ještě v 18:15 bylo 36,5C.
Nejlepší věc ke schlazení bylo alkoholické pivo, se kterým jsme se šli sednout do parku. Po setmění jsme se přesunuli k Noriím proti proudu řeky. V místní hospůdce jsme si dali šíšu a Pavel s Rosťou se s místními kluky v řece Orontes přímo u Norii asi půl hodiny koupali a skákali do vody. Voda byla špinavá, ale po tmě to tak nebylo vidět.
Kasr Ibn Wardán, Sarúdž, Tavalid
Probudili jsme se v Hotelu Cairo a v 9h jsme s taxikářem domluveným od hotelu vyrazili klimatizovaným vozem na 120km dlouhou cestu k pevnosti Kasr Ibn Wardán a do vesničky Sarúdž podívat se na staré beduínské obydlí ve tvaru včelích úlů (500SYP). Kasr Ibn Wardán je polorozpadlý hrádek uprostřed pouště. Bohužel nijak neopravovaný, ale i tak zajímavý. Mimo zřícenin jsme tam narazili na gekončíka lezoucího po zdi a hejno divokých vos neurčitého druhu a velikosti sršně. Vstup 150 SYP.
Po prohlídce vedlejšího kostelíka jsme vyrazili po cestě zpět k vesničkám Sarúdž a Tavalid, kde jsme navštívili jednu beduínskou rodinu, které do nedávna žila v těchto úlech. Už mají postavný hliněný domek vedle úlů, a úly splácané z ovčího trusu, bláta a slámy už používají jen jako chlívek pro dobytek, sklad krmiva, nebo místnost na odpočinek a čaj. My jsme do jedné takové vešli a dostali čaj na uvítanou. Posezení bylo příjemné, jen domluva s beduínem byla složitá. Dostal 50SYP za čaj.
Po návratu do Hamá, jsme si šli dát oběd a pak vyrazili hledat karadžád (nádraží) do Homsu. Nebylo to daleko, a tak jsme nechtěli utrácet za taxi. Po cestě jsme však zjistili, že cesta je v tom vedru úmorná a tak jsme naskočili dorozpadlého autobusu, kterému nefungovaly světla auvnitř byly díry v podlaze, že bylo vidět na vozovku. Popojeli jsme asi 1km, ani platit jsme nemuseli, ale za ten zážitek a ušetřenou cestu do kopce to stálo. Z karadžádu jsme opět přejeli 40km do Homsu (100SYP).
Homs / حمص Ḥimṣ
Homs je třetí největší město Sýrie. Po zhruba 2000 let sloužilo jako klíčové místo pro trh se zemědělskými surovinami, výrobní místo a obchodní centrum pro vesnice ze severní Sýrie. Poskytoval také útočiště v případě invaze. Nachází se tu ropná rafinérie postavená československou společností Technoexport.
Když jsme zde vystoupili na karadžádu museli jsme se ještě přesunout do centra autobusem za 20SYP. Ubytovali jsme se v hotelu An Naser Al Džadýd za 1000SYP za tři osoby. Byl naprosto nechutný, ale nic lepšího jsme nenašli. Do sprchy jsme opravdu nevlezli a i na záchod jsme šli radši v restauraci. Jak to šlo odešli jsme do města. Nejprve se podívat na mešitu Chalída Ibn Walída. Před mešitou jsme nakoupili výborné doma vyráběné kokosky velké jako dlaň – naprosto skvělé po 5SYP (2kč).
Pak jsme si prošli park a nakonec si sundali boty, oblékli sukně na zakrytí kolen a vešli do mešity na prohlídku. Zajímavé bylo, že při východu na nás pokřikovaly místní děti a chtěly se s námi vyfotit. Další cesta byla do restaurace doporučené průvodcem Lonely Planet – restaurace v křesťanské části Homsu. Blue Stone byla opravdu nádherná, luxusní a při tom ceny rozumné. Měla okna přímo do ulice, takže jsme neustále byli v kontaktu s lidmi okolo. Dali jsme si šíšu, jídlo, pití a celkem zaplatili 1300 SYP. Cestou zpět jsme se prošli k hodinové věži, orientačnímu bodu v Homsu a ve 23:50 bylo stále ještě 31°C.
Krak des Chevaliers / قلعة الحصن Qal’at al-Husn
Krak de Chevaliers je jeden z nejzachovalejších křižáckých hradů v Sýrii. Od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
Brzo vstáváme a co nejdříve vyrážíme z otřesného hotelu. Náš první cíl tento den je křižácký hrad v horách arabským jménem Kalaat al Hosn, nebo také Krak de Chevaliers. Nejprve jsme se k němu museli nějak dostat a taxíkem bychom vyhodili zbytečně dost peněz. Nastoupili jsme na autobus číslo 1 a nechali se dovézt na karadžád, kde jsme domluvili cenu za odvoz až k hradu za 200SYP. Zaplatili jsme vstupné 150SYP a procházeli si hrad 3h, včetně různých zákoutí, komor a schodišť kam normálně turisti nechodí. Hrad je krásný nejen jako stavba, ale i umístění hradu na vrcholu kopce je impozantní.
Od hradu jsme chtěli pokračovat do Tartůsu, ale nikdo tam přímo nejel, nabízeli nám jen svezení k dálnici a tam že si musíme poradit. Plno taxíků jsme odmítli kvůli ceně a šli si koupit vodu a něco na chuť. Nakonec jsme se rozhodli, že nebude dlouho v tom vedru pochodovat a zaplatili jsme si taxi za 150SYP, který nás dovezl až přímo k hlavní dálnici Homs – Tartús. Netrvalo dlouho a Petr s Rosťou stopli náklaďák vezoucí cihly. Jel tak pomalu, že mu nedělalo problém zastavit. Řídil ho Hasan.. Nedorozuměli jsme se s ním téměř nic. Byli jsme tam dost narvaný, jelikož v kabině je obyčejně místo pro tři lidi, my jsme tam seděli tři + řidič + 3 krosny, co jsme vezli s sebou.
Aby mohl řidič přeřadit rychlost, musel se Petr vyklonit si s batohem z okna a Pavel se musel natlačit na Rosťu. Pomalu jsme se sunuli po dálnici a nakonec nás odvezl až do městečka Safíta, kde jsme naskočili na servis přímo do Tartúsu (100SYP).
Tartús / طَرْطُوس Ṭarṭūs
V Tatúsu jsme došli poprvé k moři. Prošli se po pláži, po kolonádě a viděli přístav i v dálce ostrov Award. Potom jsme šli hledat něco k snědku. Po dlouhém hledání jsme nakonec našli něco jako Mc Donald´s v místním pojetí. Měli tam klimatizaci asi o 20°C míň než bylo venku a byla nám dost zima, ale jídlo bylo levný a docela dobrý. Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili za 260SYP po přímořské dálnici do Lattakie.
Latákie / اللاذقية al-Lázikíja
Po dlouhém hledání hotelu jsem nakonec zjistili, že je již zrušený a tak jsme s pomocí místních hledali jiný – hotel Lattakia. Zabočili jsme však do špatné uličky a našli jiný hotel Fatih. Majitel hotelu měl naproti krámek, kde prodával a s úsměvem nás cpal dovnitř, ať se jdeme alespoň podívat. Hotýlek byl nacpaný mezi okolní baráky, ale byl čistý, pokoj s TV i klimatizací, lednicí a i společná sprcha se záchodem nebyla nejhorší.
Dohodli jsme se na ceně 900SYP za pokoj a všichni jsme byli spokojení. Na večeři jsme zašli do restaurace nedaleko přístaviště a dali si šíšu. Rosťa si dal kuře, Pavel s Petrem nějaké druhy ryby. Večer když už jsme chtěli jít spát, pozval nás Fatih na čaj a zákusky a na pokec. Petr už stačil usnout, a tak s ním u stolku, kterému říkal recepce, povídali, no spíše gestikulovali asi 3h. O půlnoci přišli jeho dva synové : Muhamad a Chalíd, kteří uměli anglicky. Jelikož jsme druhý den chtěli pokračovat odpoledním vlakem do Aleppa, doporučili nám koupit si lístky ještě tu noc a sami svým autem nás tam dovezli v 1:30 ráno. Lísky nám prakticky sami domluvili a my jen předložili svoje pasy ke kontrole. Ve 2:20 jsme se vrátili do hotelu a šli spát.
Sýrie – Lattakia – pan Fatih
Ráno jsme trochu pospali a na 9h si šli zase sednout na recepci k panu Fatihovi. Vyrazili jsme na místní súk koupit nějaké pečivo. Koupili jsme si rohlíky se sezamem a fíkovou náplní (10SYP) a k tomu jsme na ochutnávku dostali ještě nějaké koláčky. Pavla už od večera bolelo břicho a tak se zastavil v lékárně. Velmi pěkná prodavačka naštěstí uměla anglicky a dala mu nějaké prášky. Petr si chtěl vyměnit peníze v Bank of Syria, ale nepochopitelně ho odmítli, že nemá u nich účet, a proto nemůže peníze vyměnit. Vyměnil je tedy hned o kousek vedle nedaleko nemocnice.
Na oběd jsme si zašli do restaurace s názvem Rest 5. Pizza 150SYP, Hummus 50SYP, polévka – výborná kuřecí smetanová 75SYP. Po zkušenostech jsme nechtěli přinést ubrousky, které člověk stejně nepoužije, nebo jen jeden a zaplatí za celou krabičku 50-100SYP. Zajímavé také je, že si k jídlu počítají servis 5% ale také až 18,5%, což cenu jídla vytáhne o dost výš. Navíc je dost složité hledat v arabských znacích na jídelním lístku (když už nějaký je). Pavlovi bylo pořád špatně a tak odpoledne pil jen kolu.
Sýrie – Lattakia – hledání lékarny
Nakonec jsme narazili na obchod s alkoholem a Petr s Rosťou si koupili meducínu (Undenberg)- něco jako Becherovku na zažívání, aby se ubránili Pavlovým bolestem břicha. Ten se rozhodl hledat lékárnu. Asi po 15ti minutách jsme našli ale dýmkárnu a dali šíšu. Pavel radši nic neriskoval a jen fotil od dýmky místní kulturu hemžící se po ulici. Po dýmce se Petr rozhodnul, že když jsou všude kolem kadeřnictví, že už je dost zarostlej, a že se dá ostříhat a oholit. Běžně jsme potkávali na každé ulici i dvě kadeřnictví, ale když jsme ho najít chtěli, tak jsme ho nenašli. Po dlouhém hledání jsme jedno konečně našli, avšak nešel proud, a tak měl Petr smůlu.
Vrátili jsme se do hotelu na smluvený čas 16:00, kdy jsme vyrazili s Fatihovými syny Mohamadem a Chalídem k moři. Jak jsme přišli k hotelu, už nás Fatih grimasama ubezpečoval, že se půjde plavat. Za nedlouho Mohamad s Chalídem přišli, ještě jsme chvilku popovídali o tom, že musí na vojnu na dva roky a bojí se, aby nemusel do války. Vyrazili jsme a nedaleko Ugaritu jsme se šli koupat na skaliska. Když jsme se převlékali do plavek, nic jsme neřešili a u auta se převlékli. Později nám kluci vysvětlili, že jsme mohli místní dost pobouřit, tím, že jsme jím ukázali holý zadky, ať už to neděláme a převlékáme se přes ručník nebo v autě.
Sýrie – Lattakia – koupání
Kolem bylo víc míst na koupání, ale některé byly za plotem určené rodičům s dětmi, nebo pouze ženám. Když jsme si to chtěli jen vyfotit, hned na nás pískala ostraha, ať vypadneme. Tam, kde jsme se koupali my se do moře dalo bezpečně skákat. Oba dva se báli, jestli umíme plavat, asi to v Sýrii není tak běžné. Po asi hodinovém blbnutí v neuvěřitelně čistém a teplém moři jsme se vrátili k autu a už se nepřevlékali, ale sedli si jen na ručník do auta. Po cestě k hotelu nám Chalíd ještě koupil 3 nealko jahodový piva – docela dobrý. Jak jsme se převlékali v hotelovém pokoji, přiběhl Mohamad a zatáhl nám rolety. Fakt tam tohle hrozně řeší.
Dali jsme si ještě čaj a vyrazili společně na vlakové nádraží. Před nastoupením do vozu jsme se rozloučili s Fatihem. Ten se s námi opravdu srdečně rozloučil. Podáním ruky a jednou pusou na pravou tvář a dvěma na levou tvář. Vzpomněl jsem si při tom na staré komunistické záběry z ČSTV. Kluci nás dovedli až do vlaku a ukázali nám přímo místo. Vůbec celá Fatihova rodiná nás vzala za srdce. S takovými lidmi jsme se opravdu nesetkali a nechtěli za to ani halíř. Až k neuvěření. Rozloučili se s námi a my se usadili v příjemných měkých sedačkách podobných první třídě u ČD. Akorát v Sýrii to berou za druhou třídu.
Allepo / ﺣَﻠَﺐ Ḥalab
Sýrie – cesta vlakem do Aleppa
Vyrážíme do Aleppa a po cestě pospáváme na střídačku. Do Aleppa jsme dorazili okolo půlnoci. Po cestě do centra jsme si koupili kebap v právě zavírajícím krámku. Nebyl moc dobrej, hodně mastnej a celkově nic moc. Obešli jsme pár hotelů ale buď měli plno, nebo chtěli hodně peněz za hotel. Nakonec nás odchytil jeden chlápek a zavedl nás do hotelu New Myslown …… kde jsme smlouvali z 1500 za pokoj 1200, ale my chtěli za 1000SYP. Když jsme odcházeli, že to nechceme, tak na nás na schodech zavolal, že to teda bere. Pokoj byl pěkný, čistý, s větrákem, ale nic moc funkční klimatizací.
Hlavní bylo, že tam byla sprcha a docela dobrej záchod, kterej jsme v Allepu opravdu hojně využívali. Ještě před spaním jsme se šli projít do města a naháněči nás postupně nahnali do dvou diskoték. V Aleppu ovšem diskotéka znamená night club, což jsme netušili. Podívali jsme se dovnitř a rychle zase odešli, protože vstupné bylo nehorázné 1200SYP za osobu. Pro představu night clubu v Sýrii: uprostřed podia je kovová tyč, kolem ní se vrtí „striptérka“ a když si odhalí kolena, nebo ramena, tak je to pro místní vrchol. Nejvíc obnažená je tedy v tílku a kraťásech. Po této zkušenosti, jsme už nic radši nezkoušeli a šli spát v 1:45.
Sýrie – Aleppo
Vyrazili jsme z hotelu. Nejprve jsme několikrát obešli blok nedaleko hodinové věže, protože jsme se dost zamotali, ale nakonec našli cestu vedoucí na súk a k obrovské Allepské citadele stojící na kopci uprostřed města. Když jsme procházeli tržnicí na dost místech to smrdělo. Takovou představu jsme o Allepu neměli. U jednoho řeznictví dokonce visela nabodnutá hlava velblouda s částí krku a vedle už je hrudní koš s částmi masa. To vše ve 40°C ve stínu. Prošli jsme súkem až k citadele a nakoupili v jednom z mála krámků vodu a colu. Tento den začal arabský devátý měsíc ramadán a tudíž muslimové nesmějí pít, jíst, kouřit ani mít sex během světla.
Doporučovali nám nepít a nejíst přímo před nimi, abychom je nedráždili, ale bylo takový vedro, že nám to bylo jedno a jim evidentně taky. Vstup do citadely (150SYP) byl přes bránu nad příkopem. Zajímavý vstup přímo za hradby citadely byl, že hlavní brána byla za zatáčkou a dobyvatelé ji tak nemohli dobýt beranidly.
Sýrie – Aleppo – citadela
Citadela byla velice zajímavá, ale 38°C ve stínu, na rozpálených kamenech nás naprosto ničil. Nedalo se tam dlouho vydržet a po prohlídce nejzajímavějších míst, jsme ji rychle opustili a šli si sednout před citadelu na oběd. Pavlovi pořád nebylo dobře, tak si dal jen kolu, ale i tak musel poprvé v Sýrii vyzkoušet turecký záchod.
Přestože syřané nepoužívají toaletní papír, ale pouze hadici s proudem vody na očištění, byly záchody relativně čisté. Petr s Rosťou si dali arabské placky plněné rajčaty, pepřem, sejrem a grilovanou zeleninou za 100SYP. Po obědě jsme se rozhodli vyzkoušet si pravý nefalšovaný syrský hammam (600SYP). A to přímo ve starém městě uprostřed súku. Masíroval nás tam takovej starej dědek s hadrem kolem pasu. namydlil nás olivovým mejdlem a pak nás vydrhnul nějakou drsnou žínkou. Následně jsme se měli jít umýt a zaplavat v podzemním bazénku. Voda byla, ale špinavá a tak tam vlezl jen Pavel, protože kvalitu vody moc nezkoumal.
V tom slabém osvětlení jsme taky málem přehlídli tarantuli sedící na jednom ze schodů vedoucí k bazénku. V ceně na osobu 600SYP byla i limonáda, u které jsme pak ještě zabalený do ručníků asi půl hodiny polehávali ve vstupní hale vykládané dřevem a sledovali kanál Al-Džazíra. Po příchodu na hotel se Pavlovi přitížilo a zůstal na pokoji odpočívat. Rosťa s Petrem vyrazili do města na vlakové nádraží koupit lístky na zítřejší noční vlak. Nepochodili však, jelikož v tu dobu tam zrovna nikdo nebyl.
Mezi tím se Pavel vyspal a udělalo se mu trochu líp a tak společně vyrazili na večeři do restaurace. Tato restraurace ja vyhlášená rekordy. Její kuchaři drží rekord v nejdelším kebabu na světě a to 12m dlouhém. Pavel tento kebab ochutnal, ale 12m neměl :-). Na lístku je psaný jako Kebab Allepo + cola 225SYP. Rosťa si dal zeleninový salát a sýrové taštičky. Petr si objednal fazole s masem a rýží (225SYP). Po večeři jsme si šli lehnout.
Kalaat Džabar a Asadovo jezero
celý článek cestě k tomto hradu najdete na našem blogu
Tento den jsme úspěšně pospali a vyrazili koupit lístky na noční vlak (290SYP lůžkový vůz) až kolem půl 10. Nádražní hala byla příjemně klimatizovaná a my bez větších problémů lístky koupili. Hned u východu z haly jsme uviděli taxi a šli se zeptat na cenu, za jakou by nás dovezl na Kalaat Džabar, počkal na nás a odvezl nás nazpět (cca 160km). Pomocí kolemjdoucího, který uměl trochu anglicky jsme se dohodli na ceně 3500SYP celkem. Taxík byl naštěstí klimatizovaný, jinak bysme dvouhodinovou jízdu k Eufratu asi nepřežili. Moc jsme si s řidičem nepovídali, jelikož uměl pouze arabsky. Sotva jsme vyjeli z města, trefil řidič na zemi cihlu a prorazil pneumatiku.
Sýrie – Rakka
Naštěstí nic jinýho nebylo zničený, a tak jen přehodil pneu a mohli jsme jet dál. Jenže nastal malý problém. Nová rezervní pneumatika nešla nasadit a hever auto víc nezvednul. Aby kolo nasadil, odpustí minimálně jednu atmosféru. K našemu úžasu kola nasadil a zavelel, že se jede dál. Žádné dopumpování, jak jsme čekali nenastalo a on s námi takhle pokračoval ještě 100km s průměrnou rychlostí 110Km/h. Naštěstí s námi neboural, a přesto že špatně odbočil na město As Saura a dojel na okraj města Rakka – budoucího hlavního města tkzv. Islámského státu. Po několikátém zeptání se ale otočil a dovezl nás zpět na hráz Asadova jezera. Tam jsme si chtěli udělat pár fotek, ale než jsme stačili připravit foťák nebo kameru, hnala nás ochranka pryč.
Sýrie – Džabar
Pokračovali jsme do vesnice Džabar, osídlené především beduíny a ovcemi. Kousíček za vesnicí na poloostrově u Asadova jezera napájeného vodou z Eufratu stojí zříceniny hradu Džabar. Z dálky, i zespoda vypadá nádherně, ale vevnitř toho mimo hradeb a jedné věže moc nezbylo. Výhled na jezero z hradního koplexu byl úchvatný a možná dokonce lepší než celý hrad. Prošli jsme vstupní branou a viděli pár zajímavých částí hradu, které přečkaly staletí.
Kalaat Džabar
Hrad nebyl nijak rekonstruován, pouze byl na noc umělé osvětlen a s tím jak tam natáhnou kabely s elektrikou si opravdu servítky nedělali. Rozkopaná a pak zabetonovaná cesta, pod kterou pokládali kabely přes historické schodiště nás ohromila. No nic, jsme v Sýrii. V troskách hradu nebylo nic až tak zajímavého a tak jsme si spíš fotili, ještěrky, vážky a zvláštní druhy pavouka.
Uprostřed stále stojí relativně vysoká věž cca 30m, kde asi prvních 10m se musí vylézt po na výšku postavené koleji s metrovými špryclíky a po té už se dá jít točitými schody ve věži. Jen tak někdo se tam nedostane, ale Rosťa sebral odvahu, vylezl tam a udělal pár pěkných fotek z ptačí perspektivy. Odešli jsme z hradu a jelikož bylo hrozné vedro, rozhodli jsme se vykoupat přímo pod hradem v jezeře. Voda byla průzračně čistá a teplá. Také plná rybek, který nás z počátku okusovali a pletli si nás s potravou.
Sýrie – Aleppo
Po návratu do Aleppa jsme si v hotelu sbalili batohy a vyrazili na nádraží. Vlak jsme našli jednoduše, o půlnoci tam jiný nestál. Průvodčímu jsme ukázali jízdenky v arabštině a ten nám ukázal naše místa. Rosťa a Pavel měli jedno kupé a Petr druhé s nějakým starým Arabem. Dali se však propojit otevřením dveří, což jsme taky udělali. Spaní bylo pohodlné a čisté. V 6:30 ráno jsme dorazili do Damašku.
Sýrie – Damašek
Po vystoupení z vlaku na nádraží jsme nastoupili do hromadné dopravy a za 20SYP (8Kč) jsme se nechali dovézt přes půl města až do centra nedaleko hotelu Al-Haramejn. Ten byl ovšem plně obsazený, stejně jako hotel Al-Rabí, ve kterém jsme spali první noc. Tak jsme začali obcházet okolní hotely, nepsané v průvodci. Některé byly příšerné, jiné zase příšrně drahé. Jen o pár bloků vedle jsme pak narazili na hotýlek zapadlý v úzkých uličkách jménem Al-Saada Hotel.
Recepčního jsme museli vzbudit, ale když přišel tak řekl, že sice má volné pouze pokoje a ten jsme nechtěli kvůli ceně a také horku. Dohodli jsme se však, že během dne mají nějací lidé ze střechy odejít, a dohodli jsme se, že si tam necháme batohy u recepce a odpoledne se tam nestěhujeme. Vše ale bylo jinak. Nejprve jsme vyrazili na výlet do Maalouly.
Maaloula
Tam jezdí servisy z karadžádu Maaloula. Dozvěděli jsme se že je to asi 2km daleko a tak, když jsme nemuseli nosit batohy, rozhodli jsme se jít pěšky. Po cestě jsme narazili na bleší trh, kde to vypadalo jako když přivezou kontejnery plný odpadků a bezdomovci z toho vytahují věci, co se ještě dají, i když nevím kdy, použít. Přes rozbité brýle, telefony s utrženým sluchátkem, rezavým nářadím, rozlepenými botami, tam byli i rozbité magnetofony, či historické televize.
Po cestě jsme si koupili pití a na karadžádu nasedli bez potíží do přistaveného servisu. Teprve po druhé jsme jeli takovým vozem, kde seděli i jiný turisti. Naposledy to bylo při cestě na Krak de Chevaliers. To s námi jel mladý Japonec Yuki. Tentokrát to byly dvě Polky – Alexandra a Maria. Když jsme dorazil do Maalouli ke kostelu sv. Tekly, dali nám dost užitečných informací, bez kterých bychom tam asi tolik věcí neobjevili.
Měli přímo v centru Damašku byt, kde přečkávaly čas mezi výukou arabštiny, kterou studují. První zastávkou byl právě kostel sv. Tekly. Zajímavé křesťanské místo uprostřed arabského světa. V této části země je další zajímavostí jazyk. Mimo arabštiny se tu stále ještě mluví aramejsky. Po zhlédnutí kostela jsme si prošli průrvu sv. Tekly, což je úzký průchod mezi skalami, který vytvořila řeka. Touto průrvou jsme se dostali na vrchol skalisek a udělali několik krásných fotek s neobvyklým panoramatem.
Sýrie – kostel sv. Jiří
Další zastávkou byl starý byzantský kostelík na vršku skály. Dveře měly výšku maximálně 1,2m, takže vejít nebylo jednoduché. Vevnitř bylo mimo suvenýrů i možnosti ochutnávky místního vína. Nebylo vůbec dobré. Pavel si tam koupil hrníček, Petr zase využil svého zaměstnání a letmé znalosti japonštiny a tak mohl pozdravit dvě japonské turistky. Další věc, na kterou nás upozornily Alexandra s Mariou, že hned vedle kostelíka jsou jeskyně, které byly obývané již před 3000 lety.
Maria udělala na jednoho místního pána oči a ten nám odemkl plot a provedl nás jeskyněmi a dostali jsme se i do míst, kam se jen tak někdo nedostane. Je pravda, že jsme Mariu litovali, jelikož arab na ní koukal dost chtivě a kolikrát vymýšlel věci jen proto, aby se jí mohl nějak dotknout. Maria tohle musela vydržet, ale alespoň jsme nemuseli platit žádný vstup ani za průvodce :-).
Koupili jsme proto holkám za to pivo Almazu (100SYP), které v tomhle vedru opravdu bodlo. Prošli jsme opět průrvou zpět dolů ke kostelu sv. Tekly a dali je ještě do řeči s prodavačem občerstvení u vchodu do průrvy. Holky si alespoň mohli vyzkoušet arabštinu a my si příjemně odpočali a posilnili se. Před hledáním servisu zpět do Damašku jsme ještě vyšli na kopeček a udělali si pár fotek z druhého pohledu na byzantský kostel a skály pod ním. Po cestě do Damašku jsme se holek zeptali, zda bysme nemohli přespat u nich, jelikož situace v Al-Saadu nebyla zdaleka jistá. Holky souhlasily, že se někam vejdeme, ale ať nečekáme žádné pěkné ležení.
Sýrie – Damašek – nocleh u Polek
To jsme opravdu, po nocích strávených na střeše či ve sklepě, nečekali. Ještě před přenesením věcí k holkám (cca 100m) jsme zašli na šíšu a pak se šel Rosťa nechat ostříhat a oholit do holičství. Měli tam příjemně klimatizováno, a byli opravdu precizní. Dali jsme si batohy k holkám do bytu a vyrazili na domluvenou vyjížďku taxíkem (250SYP za pět lidí) na kopec Džabar Kasjún , ze kterého je nádherný výhled na celý Damašek.
Sýrie – Džabal Kasjún
V taxíku nás teda jelo šest a byli jsme dost namačkaný. Nejprve dalo práci přesvědčit taxikáře, aby nás tam v tolika lidech odvezl. Výhled byl nádherný a abychom neseděli jen tak a nečekali na setmění, dali jsme si u jednoho výhledu, 4x colu a 1x vodu. Po setmění, kdy dole ve městě zahlásil muezín, že pro dnešek už se může jíst a pít, začal dole ve městě obrovský ruch a všichni se vrhli po restauracích.
My jsme nahoře chtěli zaplatit. Běžná cena by byla 125SYP, on ale chtěl 1000SYP. Pohádali jsme se s ním neskutečně až chtěl volat policii. Zase nám nanosil takový ty dobrůtky na mističkách a chtěl to zaplatit. My si to ale neobjednali.
Chtěli jsme mu dát 250SYP, nakonec 350SYP a hodně naštvaně jsme odešli. Ještě že mu to holky vysvětlily nějak arabsky, jinak bysme se asi poprali. Arabové jsou hodní, přátelští, ale jak jim podáte prst, vezmou si celou ruku i s lopatkou. Sjeli jsme opět taxíkem (250SYP po dlouhém smlouvání) zpět dolů do města a dali si večeři. Moc toho na výběr už nebylo, protože nálety hladových arabů toho dost odnesly. Dali jsme si tedy kuře s rýží (150SYP), Pavel kvůli zažívání raději jen rýži (100SYP). Vrátili jsme se k holkám do bytu a společně s dalšíma třema Polákama jsme dali šíšu a pokecali asi do půlnoci. Osprchovali jsme se a šli spát. Pavel-gauč asi o délce 1,5m, Petr měl matraci na zemi a Rosťa separé ve vypáčeném pokoji, kde bylo obrovské teplo. Nic moc, ale bylo to zadarmo :-).
Wadi Barada وادي بردى
Vstáváme až v 9:30 a vyrážíme na súk nakoupit nějaké dárky domů. Je to ovšem docela problém, jelikož turistů sem nejezdí mnoho a z naprosté většiny arabského zboží si není možné vybrat téměř nic, co by doma ocenili. Také se nám povedlo, jak radí v průvodci, ztratit se v uličkách starého města. Je pravda, že takové polorozpadlé domky a tak úzké uličky jsme do té doby ještě neviděli.
Přesto jsme se ale vymotali a vylezli ze spleti uliček nedaleko šárí Baghdád. Tam Pavla zastavil mladý asi 15tiletý Iráčan, že mu za 1USD vyčistí boty. Pavel tedy souhlasil jelikož za pobyt v Sýrii byly opravdu dost špinavé. Když iráčan skončil, dal mu Pavel 1USD, ale on už chtěl 100SYP (2USD). Tohle oni dělají pořád.
Dal mu tedy 50SYP a nepřipustil dohady. Jelikož jsme se chtěli tento náš poslední celý den v Sýrii podívat do údolí, kde pramení řeka Barada, zastavili jsme taxíkáře a ptali se na cenu, za kterou nás tam doveze. Pracovním názvem jsme mu říkali Břetík. Vypadal jako křesťan, ale celý den nic nepil ani nejedl, takže asi nebyl. Navíc neuměl ani „ň“ anglicky. Domluva byla teda dost špatná. Vyrážíme tedy z Damašku západním směrem do Vadi Barada. Ta leží nedaleko libanonských hranic a zde pramení řeka Barada, která pak protéká Damaškem a podle ní se jmenuje i místní nedobré pivo.
Az Zabadani / الزبداني az-Zabadānī
Tímto údolím jezdí úzkokolejný vláček po kolejích, které se vinou údolím s vysokými vyschlými kopci a se zeleným pásem stromů a keřů v okolí řeky. My jsme se chtěli dostat k řece a tak jsme museli najít nějakou cestu skrz tyto stromy. Břetík byl však naprosto mimo a vůbec nevěděl, kde nám má zastavit.
Museli jsme se tedy otočit a ukázat mu místo sami. Pavel si koupil guava džus za 50SYP, i když prodavačka (poprvé co jsme viděli prodávat ženu) chtěla nejdříve 100SYP a pak když měla vrátit tak chtěla 200SYP. Konečně jsme našli cestu stáčející se z hlavní silnice, kde stála i vesnice, směrem dolů k řece. Sem turisté prakticky vůbec nejezdí a kde kdo nás viděl, hned nás zdravil a mával na nás. Cestičku přímo k řece jsme však nemohli najít a tak jsme se museli zeptat místních.
Ty nám ukázali takový průchod mezi odpadky. Zkusili jsme ho tedy a šli jsme podél hliněné stráně plné hmyzu, po cestě jsme narazili na ovocné stromy s fíky, granátovými jablky, gdoulemi, olivami a jiným ovocem. Pak jsme narazili na cestičku vedoucí k políčku nedaleko řeky. Sešli jsme po ní, obešli políčko a dostali se po sejití kopce až k řece. No, řece, spíš stoce.
Sýrie – Barrada
V Baradě bylo víc splašků než vody. Ten smrad byl cítit na docela velkou dálku. Docela nás to zklamalo a tak jsme se dlouho nezdržovali a vyrazili zpět skrze zelený pás opět do kopce k hlavní silnici za Břetíkem, který na nás měl úkol počkat. Po cestě zpět se řidič zastavil u takové nápojky na odpočívadle u hlavní silnice. Ze skály byly vyvedeny dva kohoutky, kde si místní točili do vlastních pet lahví vodu. Byli tam i dva prodejci oříšků různých druhů.
A jelikož bylo teplo a Břetík neměl klimatizaci, měli jsme otevřená okna. Prodavači hned naběhli k autu a dávali nám ochutnávat oříšky. Pak nabízeli, ať si koupíme a když jsme říkali, že nechceme, tak dělali, že nerozumí a začali je nabírat do pytlíků. Pak pochopili, že jim za ně nic nedáme. Možná právě proto nabídli našemu řidiči, že mu opláchnou přední sklo auta. Nabrali kbelík vody a chrstli ho na přední sklo. Jak jsme měli sundané okna, tak samozřejmě vlna vody přistála i na nás do auta a Rosťa, který seděl vepředu, tak byl zlitý slušně a i Petr co seděl vzadu měl mokrou nohu.
To byl naštěstí poslední zážitek s Břetíkem. Dovezl nás zpět do starého města, přestože dlouho nemohl pochopit, že chceme vysadit tam co nás naložil. Zaplatili jsme mu 1500SYP a šli na pozdní oběd.
Sýrie – Damašek – oběd
Dali jsme si v restauraci kuřecí polívku se smetanou. Byla výborná (50SYP), ale zase bylo dohadování s cenama. Dali nám 2x dražší ceník, než visel u vstupních dveří.
Mysleli si, že jsme si toho nevšimli, ale my jsme tam byli už dopoledne a ceny četli. Když byli v koncích se lhaním, a Petr se nenechal odbýt, dali nám ty správné ceny. Petr si dal ještě kuře po mexicku s hranolkami (175SYP) a odešli jsme ještě naproti do fast foodu, kde si Rosťa s Petrem dali ještě hamburger. Tady bylo vidět, že se v našem písmu nevyznají, protože měli dost názvů zprzněných. Např.: Basta Poloniese. Najedli jsme se a vyrazili do parku v křesťanské čtvrti. K posezení jsme si koupili Almazu a potkali tam skupinku místních podobného věku. Nejvíc jsme se bavili Larou, která byla u něj na návštěvě z Libie.
Naštěstí uměli anglicky, takže jsme se v pohodě dohodli. Zapovídali jsme se tam možná 3h a pak zapomněli, že se máme vrátit do bytu k naším polským kamarádkám. Byla skoro půlnoc a my jsme stále byli na druhém konci starého města. Cesta zpět trvala ještě skoro hodinu a navíc jsme nemohli přesně trefit nejkratší trasu a vymotat se z uliček. Po cestě zpět jsme ještě dostali na něco chuť. Pavel a Petr si koupili nějaký druh sýra podobný Lučině, ale naložený ve nějakém roztoku. Byl naprosto výborný. Pavel potom odešel napřed, aby nás ohlásil u Polek. Přišel tam v 1h ráno. Ony už se o nás bály a chtěly prý volat policii, ale nevěděly naše jména – naštěstí. Pavel se za všechny omluvil a dobře to dopadlo. Petr s Rosťou přišli pak asi po půl hodině v 1:30. Ještě chvilku jsme povídali a šli spát.
Sýrie – Damašek
6:00 budíček. Dle plánu jsme vzbudili Alexandru, která se ještě chtěla učit a udělala nám čaj a kafe. Rozloučili jsme se s ní a vyrazili do města sehnat taxíka. Po cestě jsme si koupili ještě vodu a šli smlouvat cenu s taxíkáři. První taxíkář nešel usmlouvat na cenu, jakou jsme si představovali, a tak jsme hned zkusili druhého, který zastavil hned za ním.
Jelikož jsme neměli tolik času a už ani chuť hledat autobusy, jezdící tam daleko levněji, dohodli jsme se s druhým taxikářem na ceně 500 SYP za odvoz na letiště. Otevřel nám kufr, naházeli jsme tam batohy a nasedli. Po cestě ještě několikrát zkoušel, že by radši chtěl 600SYP. Ty ale nedostal. Let i přestup dopadly podle plánu, jen v Praze jsme museli čekat na Manga, který zůstal viset v koloně na okruhu…
Takovou Sýrii, jakou jsme viděli my už bohužel neuvidíte. Nicméně tkzv. Islámský stát nezničil úplně vše a spoustu pamětihodností půjde doufejme alespoň zrekonstruovat.
Zde je mapa naší trasy jako inspirace pro lepší časy.
Cestopisná přednáška ze Sýrie
cestopisnou přednášku ze Sýrie máme, vzhledem k její jedinečnosti stále v nabídce. Podívejte se na nejbližší termíny přednášky, nebo se podívejte na některé naše další přednášky, které také rozhodně stojí za to: