Qalaat Jabaar je odlehlý hrad stojící na levém břehu Asadského jezera v guvernorátu Raqqa jsme se vydali v druhé polovině našeho putování po Sýrii. Tuto obzvláště zajímavou zemi jsme navštívili těsně před vypuknutím občanské války, která vedla k rozkladu země a následnému posílení vlivu extrémistických skupin. Vrcholem krize pak byl rozmach tkzv. Islámského státu. Ten hned několikrát přetlačil syrskou armádu věrnou Bašáru Asadovi a ovládl východ země. Jemu podrobená oblast dosahovala až do pouštího města Palmýra, kde mimo jiné zničil Bellův chrám z přelomu letopočtu a další významné historické památky. Jako hlavní město si zvolili město Rakka na severu země a nedaleko něj se právě teď podíváme.
Qalaat Jabaar
Qal’at Ja’bar (arabsky: قلعة جعبر, turecky: Caber Kalesi) je hrad, dříve prominentní vrchol kopce s výhledem na údolí Eufrat, je nyní ostrovem v Assadském jezeře, kam se dá dostat pouze po umělé hrázi. Ačkoli vrchol kopce, na kterém se hrad nachází, byl pravděpodobně již opevněn v 7. století, současné stavby jsou primárně dílem Nur ad-Dina, který hrad přestavěl roku 1168. V době 1921 – 1973, kdy byl hrad tureckou exklávou se na hradě a v jeho okolí provedlo několik vykopávek a restaurátorských prácí na zdech a věžích. Od té doby však hrad již více nikdo neopravoval a tak největší akcí tu bylo zatopení okolí hradu vlimem napuštění nově vybudovaného jezera.
Osmý den naší expedice
Aleppo – hodinová věž Aleppo – ubytování
Osmý den jsme si v našem aleppském ubytování úspěšně pospali a vstáváme až kolem 8h. Aby také ne, když jsme byli nuceni ponocovat a slavit právě přicházející ramadán s místní bandou mladých pronajímatelů. Snídat nemáme co a tak vyrážíme z hotýlku koupit něco k snědku a také koupit lístky na noční vlak do Damašku. Šavarma ke snídani nás příjemně zasytila avšak teplota vzduchu začínala průdčeji stoupat.
Schladila nás až přjemně klimatizovaná nádražní hala, kde jsme se bez větších problémů domluvili a zakoupili si lístky. Noční lůžkový spoj Aleppo – Damašek vyjde na 290 SYP a odjiždí až kolem půl 10 večer. Měli jsme tak celý den čas na prozkomávání okolí Asadova jezera. Otázka však byla, jak se tam dostat. Hned u východu z nádražní haly jsme uviděli taxi a tak jsme se šli se zeptat jen tak orientačně na cenu. V Sýrii je dost běžné cestovat právě vozy taxi. Jsou levné a dovezou vás kam chcete. Tedy ideální dopravní prostředek pro ty, kteří chtějí za malý peníz hodně stihnout vidět.
Taxikář
Taxikáře jsme oslovili s jasnou poptávku. Chtěli jsme vědět pevnou cenu, za jakou by nás dovezl na Qalaat Jabaar, počkal na nás až si hrad prohlédneme a následně nás odvezl nazpět. Celá trasa cesty vycházela odhadem na 350km. Řiči však uměl jen arabsky a byl dost problém se jakkoliv domluvit na pevné částce. Neustále nám dával tarif na jeden kilometr, což by pro nás bylo velice nevýhodné. Zeptali jsme se tedy jednoho kolemjdoucího, zda neumí anglicky. Takové štěstí jsme neměli, ale o víc starat jsme se už také nemuseli. Chlápek se sice omluvil, že neumí, ale začal sám aktivně oslovovat jiné kolemjdoucí, až nám jednoho takého sehnal a ten nám hned ochotně přeložil naše požadavky taxikáři. Pevně jsme se s ním nakonec dohodli na ceně 3500 SYP za celou cestu, což dělalo zhruba 600Kč.
Vyrážíme z Aleppa na východ
Není na co čekat a tak zrovna nastupujeme. Taxík byl naštěstí klimatizovaný, nemuseli jsme se tedy bát, že bychom dvouhodinovou jízdu ve čtyřicetistupňovém parnu k Eufratu nepřežili. Při popojíždění v centru města jsem se s řidičem snažili trochu bavit a zjistit, jakým způsobem bychom se spolu alespoň základně mohli domlouvat. Moc se nám to ale nedařilo a arabské fráze v průvodci k velké diskuzi nestačili. Sotva jsme vyjeli z města, zeptal se Petr posunku řidiče co je to po levé straně za továrnu. On posunky zřejmě pochopil a podíval se z okýnka. V tu chvíli však nevěnoval pozornost vozovce a trefil pravým kolem v plné rychlosti cihlu, která na ní ležela a prorazil jí pneumatiku.
V Sýrii jsme se setkali většinou dobrou kvalitou dálnic, avšak dost často na povrchu asfaltu leží nějaké zbytky nákladů, jež převážely auta před vámi a tak je potřeba dávat si pozor. Nám cihla naštěstí neponičila nic jiného než pneumatiku, a tak ji stačilo vyměnit za rezervu a mohli jsme jet dál. Drobná oprava se však stala nepřekonatelným problémem. Nová rezervní pneumatika nešla nasadit jelikož autohever byl příliš slabý a auto nezvednul dostatečně vysoko, aby šlo nafouknuté kolo nasadit. Nejprvé nás zkoušel pobízet, abychom zkusli auto nadzvednout vlastními silami, ale to byla marná snaha. Syřan má však vždy řešení a to přišlo záhy.
řidičovo prosté řešení
Řidič tedy odpustil z rezervy minimálně jednu atmosféru a k našemu úžasu kolo s trochou síli nasadil. Ihned pak mávl a zavelel, že se jede dál. Žádné dopumpování, jak jsme čekali nenastalo, jelikož pumpu už ve výbavě neměl. Říkali jsme si, že tedy s námi pomalu pojede po kraji silnice až k nejbližší pumpě, ale on s námi pokračoval ještě 100km s průměrnou rychlostí 110Km/h. Polovypuštěná pneumatika mu, narozdíl do nás, v řízení vůbec nevadila a suveréně si to frčel po dálnici dál.
Rakka
Blížeme se k městu Rakka, aniž bychom to tušili. Nemožnost jídla a pítí vzhledem k probíhájícímu ramadánu řidičovi zřejmě přeci jen ubraly na pozornosti. V plné rychlosti s námi totiž přejel odbočku na město As Saura a došlo mu to až o dvacet kilometrů dále ve městě As Saddayn ležící sotva pár kilometrů od Rakky.
Město Rakka je zhruba dvousettisícové město v střední části severní Sýrie na břehu řeky Eufrat, zhruba 160 kilometrů na východ od Aleppa. Je hlavním městem guvernorátu Rakka a v letech 2014-2017 také sídlem tkzv. Islámského státu. Při naší návštěvě město nebylo ničím lákavé a tak jsme po řidiči vyžadovali návrat směrem k hradu Qalaat Jabaar, který nám připadal mnohem zajímavější.
Řidič byl zmatený a musel se v As Saddaynu několikrát ptát kolemjdoucích kudy pokračovat k přehradě a následně hradu. Když nakonec trefil na hráz Asadova jezera, měli jsme vyhráno. Chtěli jsme si vylézt, rozhlednout se a nafotit si celou stavbu, která je důležitá zásobárna vody pro celou oblast, ale než jsme stačili otevřít dveře, hnala nás ochranka pryč. Udělali jsme tedy jen pár fotek z okýnka auta a pokračovali směrem do vesnice Jabaar, osídlené především beduíny a ovcemi.
cíl naší cesty – Qalaat Jabaar
Kousíček za vesnicí na poloostrově u Asadova jezera napájeného vodou z Eufratu stojí zříceniny hradu Qalaat Jabaar. Z dálky i zespoda vypadá nádherně, ale vevnitř toho mimo hradeb a jedné věže moc nezbylo. Před zakoupením vstupného nás po dlouhé cestě dohnal hlad a tak jsme využili jedné možnosti dát oběd. Restaurace ihned pod hradem vypadala příjemně a na místní poměry i útulně, přestože se zde jako téměř všude sedí na bílých plastových židličkách. Pavel s Rosťou si objednali každý půl kuřete s arabským chlebem a těšili si ne pochoutku. Petrovi ten den bylo dost těžko a tak se rozhodl oběd vynechat.
restaurace pod hradem
Obsluha se dlouho k ničemu neměla, přestože v restauraci téměř nikdo nebyl. Následně pak začala nosit různé omáčky, hummusy, česnekovou pomazánku, olivy, okurky, rajčata, oříšky a podobně. Kuře ale stále zůstávalo na grilu. Ze zkušenosti už jsme tušili, že vše co přinesou na stůl, budou chcít následně zaplatit, ať už se toho dotkneme, či ne. Okamžitě jsme je tedy upozornili, že jsme si nic z toho neobjednali a ať to okamžitě odnesou. Po několikaminutovém dohadování, že jsme jejich lest prokoukli, tak učinili a neochotně donesli konečně to vytužené kuře. Bohužel ani to nás neuspokojilo, jelikož bylo asi tak čtyřikrát menší než jsme si představovali. No nic, hlad snad zažene.
Kdybychom si nestáli za svým, zřejmě bychom se nedoplatili, jelikož nám před objednávkou nedali jídelní lístek, ani neřekli ceny. Obvyklá cena za celého grilovaného opeřence byla v Sýrii 150 SYP. Naštvaný majitel restaurace si však řekl o 400 SYP za půlku kuřete a samozřejmě napálil i příplatek za ubrousky, čistou vodu a obsluhu. To náš opět rozpálilo do běla. Rozhodli jsme se, že jim to prostě nezaplatíme a nebudeme podporovat zlodějinu, přestože jsou na takové jednání vzhledem k turistům zde zřejmě zvýklí.
Zaplatili jsme jim, myslím si slušnou cenu za toto jídlo s příplatkem, toho, že jíme přímo hradu. Místo 950 SYP jsme mu dali 650 SYP. Majitel byl nestkutečně naštvaný, hádal se, vzkazoval, že zavolá policii, že takhle to nejde, ale nakonec si peníze vzal a dal nám pokoj. Jak v těchto situacích podáte prst a nezeptáte se na cenu, tak vám utrhnou chtivý prodejci celou ruku i s ramenem.
Qalaat Jabaar – prohlídka hradu
Qalaat Jabaar – vstup Qalaat Jabaar – výhled Qalaat Jabaar – násep
Z restaurace jsme se přesunuli hradní pokladně a zaplatili zde běžné vstupné 150 SYP pro cizince. Místní platí jen 15SYP. Od vstupu neustále stoupáme vzhůru podél ruin kdysi významného hradu. Vzhledem k málo návštěvníkům a úchvatnému výhledu na průzračnou vodu Asadova jezera jsme si i přes vedro a poloprázdné žaludky výstup užili. Prošli jsme vstupní branou a viděli pár dalších zajímavých částí hradu, které přečkaly staletí. Hrad nebyl po navrácení Sýrii nijak rekonstruován. Byly zde pouze rovedeny reflektory, aby v noci krásně zářil do okolí. S natažením elektrických kabelů si ale servítky nedělali. Kabela jsou prostě všude. Rozkopaná a pak zabetonovaná cesta, pod kterou pokládali kabely přes historické schodiště byla poslední tečka našeho chápání.
No nic, jsme v Sýrii. V troskách hradu nebylo nic až tak zajímavého a tak jsme si spíš fotili, ještěrky, vážky a místní druhy pavouků. Uprostřed komplexu stále stojí relativně vysoká věž cca 30m, kde se asi prvních 10m se musí vylézt po na výšku postavené koleji s metrovými špryclíky a po té už se dá jít točitými schody ve věži. Jen tak někdo se tam nedostane, ale Rosťa sebral odvahu, vylezl tam a udělal pár pěkných fotek z ptačí perspektivy.
koupání v Asadově jezeře
Asadovo jezero
Jezero Assad (arabsky: بحيرة الأسد, Buhayrat al-Assad) je nádrž na Eufratu v guvernorátu Raqqa v Sýrii. Byl vytvořen v roce 1974, kdy byla dokončena výstavba přehrady Tabqa. Jezero Assad je největším sýrským jezerem s maximální kapacitou 11,7 kubických kilometrů (2,8 cu mi) a maximální plochou 610 kilometrů čtverečních (240 čtverečních mil). Rozsáhlá síť kanálů využívá vodu z Assadova jezera k zavlažování pozemků na obou stranách Eufratu. Jezero navíc poskytuje pitnou vodu pro město Aleppo a podporuje rybářský průmysl. Břehy Assadského jezera se vyvinuly v důležité ekologické zóny.
Odešli jsme z hradu a jelikož bylo hrozné vedro, rozhodli jsme se vykoupat přímo pod hradem v jezeře. Voda byla průzračně čistá a teplá. Také plná rybek, který nás z počátku okusovali a pletli si nás s potravou. Po prozkoumání kamenitého dna jsme přeplavali kousek pod restauraci, kde jsem předtím jedli a lezli tam na betonové můstky, kde se dalo skákat do jezera. Asi půl hodiny jsme si vybláznili a zchladili. A vše ukončilo až Pavlovo zranění. Při saltu vzad si škrtnul hlavou a rukou o beton na dně a trochu si rozfiknul ruku. Mávnuli jsme na našeho žíznivého řidiče, který odpočíval ve stínu restaurace a poslykal napěněné sliny. Víra něco stojí. Určitě v tom vedru nemyslel na nic jihého než byl doušek vody. Naše mávnutí však zpozoroval a pochopil, že se jsme připraveni vyrazit a na zpáteční cestu do Aleppa.
zpáteční cesta do Aleppa
Aleppo – Hafíz Asad Aleppo – citadela Aleppo – súk
Zpět následovala opět dvouhodinová cesta na podhuštěné pneumatice, která nám však už uběhla docela rychle. Mimo kontroli na hrázi přehrady jsem nikde stavět nemuseli a také už jsme nezabloudili. Z auta jsme se nechali vysadit nedaleko hotelu, kde si Petr s Rosťou s chutí koupili českou Plzeň na zchlazení žízně a ještě nějakou dobu jsme posedeli ve stínu zástavby. Když jsme dorazili k hotelu, začalo se už stmívat a majitelé hotelu byli veselí, že se konečně můžou najíst a napít, nebo možná spíše doslova přecpat. My jsme si už začali balit věci a šli jsme zaplatit 2000SYP za dvě noci v hotelu.
Rozjaření majitelé nám odpustili pozdní opuštění pokoje a na rozloučenou nám nabídli ještě pomerančové džusy. Těch si nakoupili na večer snad tři kartóny. Byl čas i na naší večeři do místní vyhlášené restaurace nedaleko hotelu. Pyšní se zde rekordem v přípravě nejdelšího a nejtěžšího šašliku na světě. Cenově byla ale restaurace velice přívětivá. Nicméně ani zde nás jídlo příliš neuchvátilo. Pavel si dal jeden a půl porce vytouženého pečeného kuřete, aby se konečně najedl. To se mu sice podařilo, ale chuťově nebylo o moc lepší než zmíněný gastronomický zážitek pod hradem Qalaat Jabaal. Petrovi se zase vůbec nezdála kvalita objednaného šašliku. Bál se, aby něco nechytil, odešel naproti do obchůdku s alkoholem a koupil si placatici s vodkou na zklidnění žaludku.
odchod na nádraží
Nepříliš nadšení jsme zaplatili a šli ještě posedět do restaurace nad křižovatkou na šíšu. Byla však doslova příšerná a i když jsme si ji nechali vyměnit, tak ani ta druhá nebyla o nic lepší. Zaplatili jsme za ní 100SYP a odešli čekat na nádraží. Nedojedený Rosťa si po cestě koupil ještě sladné taštičky. Na nádraží jsme vlak jsme našli jednoduše, o půlnoci tam totiž žádný jiný nestál. Průvodčímu jsme ukázali jízdenky v arabštině a ten nám ukázal naše místa. Rosťa a Pavel měli jedno kupé a Petr druhé s nějakým statným Arabem. Obě kupé se však dali propojit otevřením dveří, a tak si Petr nemusel připadat tak odstrčen. Spaní i celá cesta byla relativně pohodlná a v 6:30 ráno jsme dorazili do Damašku.
0 komentářů