členové expedice Jordánsko:
Pavel Chlum, Petr Kvarda, Ladislav Tázlar
Království skalních chrámů a Mrtvého moře patřící momentálně královi Abdaláhovi II. Zemi vede bezesporu dobře a zemi postupně modernizuje.
Wadi Rum Petra Al Khazneh Wadi Rum Dead Sea Wadi Rum
A a jak ta naše cesta po Jordánsku probíhala? Přečtěte si náš cestopis a uvidíte 🙂
Jordánsko – Ammán -> Wádí Mudjib
Po příletu na letiště královny Alia jsem museli nejprve vyřídit víza (20 JOD) Při výstupu z haly jsme hledali odvoz a ihned se naskytl taxikář, který nás za ceníkovou cenu odvezl přes Madabu až na Mont Nebo. Sice drahá doprava, ale velice rychlá a to byla právě priority. Byl velice výřečný, i když tu angličtinu lámal hlava nehlava. Pár tipů nám však poradil a ještě stihl během jízdy dělat blbiny s řízením jen nohama a tak. Doprava stála 22 JOD a zhruba ve 4:15 jsme se ocitli před vstupní branou ke kostelu na hoře Nebo. Otevírací doba na bráně nás však usadila. Otvíralo se až v 8:00.
Přesunuli jsme se tady k nedalekému opuštěnému, rozestavěnému hotelu. Museli trpět štěkání divokých psů, ale alespoň jsem si měli kde sednout a lehnout. Když jsme přečkali i chladný vítr, podařilo se některým z nás na chvilku i usnout.
Jordánsko – kostel na Mount Nebo
V 8 hodin jsme za 1 JOD vstoupili do areálu. Po prohlídce skulptury postavená na počest návštěvy papeže Jana Pavla II. míříme dál k další zajímavosti. Obří kámen ve tvaru kruhu kdysi sloužil jako dveře k zavíraní vstupu do kostela. Míříme přes staveniště ke kříži, jelikož kostel je právě v rekonstrukci. Na železném kříži o velikosti asi 10 metrů znázorňuje Ježíše a kolem něj je obtočený had, kterého údajně na poušti zvedl Mojžíš.
Přestože jsme zde mohli shlédnout Mrtvé moře a místo bájného města Sodoma, nebylo zde moc k vidění. Všude jen vyprahlá půda s nedostatkem vody a sem tam nějaké to křoví.
Zpět jsme zkoušeli stopovat, jelikož zde žádná veřejná doprava nejela. Postupně jsme postupovali po asfaltové cestě směrem k Madabě a na střídačku jeden po druhém stopovali. Dokonce už jsem zkoušeli i stopnout policejní vůz, ale marně. Jen na nás mávli a po chvilce zmizeli za horizontem. Za pět minut se tu však objevil taxík, že prý volala policie, že potřebujeme někam dovézt.
Jordánsko – Madaba
V centru města jsme si nejprve doběhli vyměnit peníze do Cairo Bank a po té šli hledat restauraci s Wi-Fi připojením. Netrvalo dlouho a narazili jsme na Caffé shop Ayola nedaleko kostela Sv. Jiří, ke kterému jsme mířili. Restaurace byla doporučována asociací TripAdvisor, ale žádný zázrak.
Jen co jsme opustili restauraci, odchytnul nás jeden čičmunda, kterého jsme pojmenovali Táfel, přesto že toto jeho jméno je námi dost zkomolené. Zastavil u nás s taxíkem a ihned se vyptával, kam cestujeme a začal nabízet ceny, za které by nás vozil. Po chvilce dohadování jsme se dohodli na 30 JOD za trasu Madaba – Hamamat Ma´In, Dead Sea panoramatic view a Wádí Mudjib. Nejprve jsem si však šli prohlédnout kostel sv. Jiří za vstupné 1JOD. Tam jsme si mohli prohlédnou nádherně dochovanou nejstarší mapu Svaté země, která byla ve formě mozaiky sestavena na zemi kostela.
Jordánsko – Hamamat Ma In
První zastávka byla v nádherném skalním komplexu se čtyřmi vodopády s vodou o teplotě od 40 do 65°C. Zaplatili jsme vstupné, které těžko nakonec dopadne do Jordánské státní kasy a navíc máme pocit, že i Táfel nás s tou cenou trochu natáhnul. Nicméně po převlečení do plavek a po vlezení do možná až moc teplého bazénku jsme byli natolik uchváceni, že jsme mu to odpustili.
Vodopád pod, kterým jsme se koupali měl asi 15 metrů a z něj se valila voda asi o 50 stupních celsia. Připadali jsme si jak v obří sprše v hotelu. Když jsme pak odešli pár metrů dále, mohli jsme si sednout do bazénku a zase jsme si mohli připadat jak v hotelové vaně. Ve vzduchu však bylo kolem 40°C, a tak i když jsme z vody spaření vylezli, mnoho jsme se neochladili.
Francek s Petrem dováděli kolem vodopádu a dokonce si šli užít společně s Táfelem i přírodní saunu, která se nacházle přímo za vodní stěnou.
V malé jeskyni za vodopádem bylo vytvořeno sezení, kde však vydrželi déle sedět jen opravdoví odvážlivci. Místní sem prý jezdí hlavně na jaře a na pozdní podzim, kdy nepanují taková vedra a voda má kolem 40°C. My jsme tu však byli teď a teď jsme si to chtěli užít a musím říci, že opravu užili.
Jordánsko – Mrtvé moře
Zbývalo už jen sjet do nadmořské výšky -400 metrů na silnici táhnoucí se podél Mrtvého moře a následně jsme dorazili do oblasti zvané Wádí Mudjib. Mimo vodní elektrárny a vlezu do kaňonu řeky Mudjib se tu nachází i jeden specifický kemp. Ubytování se skládalo z betonových chatek s klimatizací. Cena 40 JOD za každého zahrnovala nocleh, snídani a vstup do rezervace Mudjib, kde nás druhý den čekal asi tří hodinový Siq Trail. Ihned po ubytování jsme se vydali vyzkoušet salinitu Mrtvého moře, která je 10x vyšší než běžné moře. Obsahuje totiž 35% soli. Vlezli jsme do vody Mrtvého moře ve nadmořské výšce 420 metrů pod hladinou běžného moře. A po počátečním štípání soli na odřených místech jsme si jen tak sedli do vody a moře nás skutečně neslo, aniž bychom se jakkoliv museli hýbat.
Dokonce jsme si také zkusili číst průvodce a přitom se nachat houpat na vlnkách Mrtvého moře a i to nám nečinilo žádný větší problém. Potopit se zde opravdu nejde a strkat hlavu pod hladinu moře je bláznovství, jelikož sůl je schopna Vám vyžrat oči, takže raději pozor i na cákání. Na druhou stranu v moři stejně nic nežije, tak není potřeba se tam dívat. Po omytí v moři jsme museli vystoupat několik metrů výše, kde ještě před pár lety byla hladina moře a kde jsou stále sprchy se sladkou vodou a tam jsme se teprve pořádně omyli. No a jelikož bylo ještě vidět, vydali jsme se omrknout výchozí bod výpravy následujícího dne.
Jordánsko – bahenní lázeň
Opustili jsme kemp a prohlídli si stanoviště se spoustou map, které leželo jen přes silnici. Na posilnění jsme si dali fantu a vodu celkem za 2 JOD. Při návratu do betonového příbytku jsme se rozhodli vydat ještě jednou k Mrtvému moři – cca 20 metrů daleko, avšak dost strmě dolů. Na pláži byla mimo nás a jednoho španělského páru jedna místní rodina, která vytahovala z pod solí potažených balvanů nějaké smrduté bláto.
Následně se s ním mazali po těle, prý pro blahodárné účinky. To jsme si nemohli nechat ujít a poctivě jsme se všichni pomazali taky. U nás to stojí v lékarnách balík a tady ho stačí vyhrabal z pod balvanu. Jak začalo bláto tuhnout, začala nás tahat kůže a bylo nutné zase zalézt do vody a bláto si omýt tak, abychom se vyvarovali nějakému tomu cákanci do očí.
Jordánsko – Wádí Mudjib -> Kalaat El Karak
Ráno jsme vstávali dost časně, už v 5 hodin, když nás vzbudil silný vítr a báli jsme se o věci, které jsme přes noc sušili na terase.
Jinak opožděný budíček byl v 7:30, kdy se Petr vehementně snažil konečně vypnout klimatizaci, jež hučela celou noc, abychom se v místnosti neuvařili. Pavel si sešel dolů k moři nasbírat ještě pár výstavních solí, jako suvenýr a mohli jsme vyrazit proti proudu řeky Mudjib. Už tedy s plnými batohy, jsme zasedli do hlavní budovy kempu, kde jsme měli objednanou snídani. Sýr, okurky, vejce, rajčata, čaj arabských chléb a halawa (nic moc zákusek na styl tureckého medu a piškotu). Nutno říci, že jsme si moc nepochutnali, ale alespoň zaplnili své žaludky.
Přešli jsme silnici a u vstupu se odvolávali na Táfela, který měl předešlý den vše domluvit. Nejprve to nevypadalo nadějně, ale pak jim sám zavolal a rázem byl o vše OK. Oficiální vstupenku jsme rázem vůbec nepotřebovali. Batohy jsme si hodili za mrazák s nanuky, jelikož nikde nebylo bepečnější místo. S sebou do batohu jsme vzali pasy, peníze, telefony a další cennosti a všechny je poctivě zabalili do igelitů. Zajistili jsme je izolepou, aby se do nich případně nedostala ani kapka vody. V místech, kde hrozilo nebezpeční jsme si ho pak podávali mezi sebou, přičemž ho vždycky držel ten, kdo byl na nejbezpečnějším místě.
Jordánsko – cesta kaňonem
Cesta vedla proti proudu říčky Mudjib, jejíž proud však zesiloval při každém metru. Koryto říčky se neustále zužovalo, až jsme procházeli serpentinami o šířce cca 4 metry, přičemž kolem nás byli skáli vysoké přes 300 metrů. První překážkou byl kovový žebřík, přes který jsme museli přelézt, abychom obešli jeden menší vodopád. Toto místo bylo ještě relativně v pohodě a podařilo se nám ho zdolat se suchým batohem. Nedaleko nás totiž čekal o poznání těžší výstup. Cesta dále proti proudu vedla jen po překonání vodopádu za pomocí lana s navázanými uzly. Naštěstí skála, po které se vodopád valil nebyla vůbec kluzská a tak jsme ji všichni tři bez újmy pokořili. Klidné postupování jen proti proudu vody však netrvalo dlouho.
Přišla další překážka, kde se bohužel zasekla celá skupinka lidí a ještě k tomu se skrze ní chtěli prorvat turisté, kteří se již vraceli z cílového stanoviště zpět. Strávili jsme tam dost času a měli jsme možnost shlédnout hned několik pádů do rozvířené vody. Když na nás přišla řada, překonali jsme peřej a vylezli na balvan, čekalo nás už jen 100 metrů pohodové chůze k cílovému místu.
Jordánsko – Wadi Mujib – cíl
Tím byl asi desetimetrový vodopád, ze kterého se valila voda asi o 30 stupních celsia. Dál už jsme bez vybavení opravdu nemohli. Všimli jsme si však dvou místních kluků, kteří zalézají do nitra vodopádu a jelikož nám zvědavost nedala, museli jsme to také zkusit. Nebylo to jednoduché, ale za pomocí těch kluků jsme se dostali ještě tak o dva metry dále za stěnu vodopádu, kde nebylo slyšet slova díky jeho burácení o okolní stěny.
Cestou zpět jsme si jen lehli do proudu řeky a nechali se vézt vždy k další překážce, kterou jsme však nyní museli pokořit opačným směrem. Těžko říci, jakým směrem byla trasa složitější. Cestu jsme již znali, avšak možná právě proto podcenili sílu proudu a tak Franckovi málem uplavala bota, Petr si při pádu z valounu narazil bok a Pavla strhnul proud do bubnu pod skálu, kde se pěkně napil.
Po návratu na základnu jsme mokré věci usušili a vytáhli batohy schované za zmrzlinovým boxem. Vyrážíme k hlavní silnici hledat stop, či autobus na Karak. Chvilku jsme stopovali, avšak nikdo ne a ne zastavit. V tu chvíli však kolem cestovali španělé, kteří spali také v chatkách u moře a ráno jsme je potkali u snídaně.
Přestože měli vypůjčené mrňavé autíčko, nacpali jsme se do něj a jen tak tak domáčkli batohy. Vysadili nás až u odbočky ve vesničce Al Mazraa. Svezli jsme se s nimi dobrou polovinu naší cesty a ušetřili tak čas i peníze. Na zastávce v Al Mazře jsme se sotva stačili napít a už nám zastavil kolemjedoucí chlápek s dodávkou, že jestli nechceme svézt. Po dohodě za 10 JOD jsme se nechali dovézt až k hradu Kerak, který však leží o 1700 výše, takže celou cestu jsme jen a jen stoupali a spotřeba výdělkuchtivce musela být velkolepá.
Jordánsko – Kerak
Hned po vystoupení z vozu jsme se vydali směrem k hradu hledat ubytování. Průvodcem doporučený hotel Towers castle hotel nás kupodivu neodradil a za 30 JOD jsme se tu ubytovali. Nebylo však na co čekat a vydali jsme se rychle k hradu, dokud měl otevřeno. Za symbolické vstupné 1JOD se nás chopil průvodce, který nám hezky vyprávěl o historii hradu, avšak mimochodem nám oznámil, že jeho průvodcovství není v ceně vstupu. Že mu dáme 20 USD. Nás však neobalamutil a s úsměvem se s námi rozloučil.
Hrad měl sedm pater avšak dosti poničených a my jsme ho procházeli postupně od spodu nahoru, až jsme narazili na skupinku Čechů. Následně jsme sešli dolů do muzea, kde jsme se podepsali a prohlédli si historické artefakty a půdoris města Kerak. Při prohlídce města jsme narazili na krámek. Pivo však stálo 3 JOD, což za půl litrovou plechovku, i když s 10% alkoholu, je vcelku hodně. Jedno jsme si tedy dohromady dali a pokecali s místníma klukama.
K večeři jsem si dali místní Maklube s rýží, arabský chleba a salát ala mezze (6JOD na osobu). V noci nás pak ještě vzbudilo klepání plechu z vedlejší autodílny. V půl 11 navíc začal i řezat rozbruškou nějaké části nárazníku a to už nás dopálilo. Naštěstí nás slyšel a pochopil, že si to má nechat na ráno.
Jordánsko – Kalaat El Karak -> Daná -> Wádí Musá
Ráno jsme vstali podle budíku a vyrazili jsme s klíčkem k recepci. Recepční měl však zamčeno, a tak jsme ho museli dost nevybíravým boucháním na dveře a výlohu budit. On si spokojeně spal na dlažebné podlaze pod stolem. Když se ho povedlo vzbudit, celý nakřivo vstal a divil se, co se děje, proč ho budíme. Zaplatili jsme nocleh 30 JOD a nechali si poradit cestu na autobus do Táfíly, kam jsme se potřebovali dostat.
Následně jsem si koupili arabský chleba v pekárně, kde jsem však naneštěstí narazili zase na majitele hotelu, který nás opět oškubal. Prodal nám šest kousků chleba za 1 JOD a přitom jsme posléze zjistili, že 0,25 JOD stojí celý cca třicetikusový balík.
Na nádraží jsme se 3x ptali, který minibus jedo do Tafíly a pak nastaly tři hodiny čekání na ne příliš luxusním místě. Asi po 1 hodině jízdy jsme tam konečně dorazili. Pak jsme přesedli do jiného mikrobusu a za 15 JOD po smlouvání jsme se nechali dovézt až na místo vstupu do rezervace Daná. Bylo zhruba poledne.
Jordánsko – Daná
Při vstupu bylo nutné uhradit poplatek + 16% daň za vstup do parku. Celkem 24 JOD. Pavel však vytáhl kartičku zdravotní pojišťovny a odkazoval se na slevu pro studenty (50%), a jelikož prodavač neuměl latinku, viděl jen znak zdravotnictví, tak Pavlovi a nakonec i Franckovi uvěřil. Myslel si, že jsou studenti Vysoké školy zdravotní, a že jsou dokonce spolužáci.
Takže tady jsem zase na Jordánce vyzráli my. Ve 12.20 odjížděl zelený náklaďáček od vstupu dolů ke kempu a my se s ním svezli. Tam jsem si odhodili batohy a vydali se na trasu na nejbližší kopec, kde jsem mimo směsi žuly, pískovce a vápence mohli sledovat úchvatné pohledy do Wádí Al Araba.
Wadí Al Araba
Po tůře nad wádím jsem zase batohy nabrali a ve stanech jsme tu noc trávit nechtěli. Nechali jsme se tedy odvézt zpět ke vstupu. Tam jsme si chtěli zavolat taxík, jelikož žádný jiná doprava zde není a nikoho stopnou nešlo, ale cena byla dost přemrštěná.
Po usmlouvání na 30 JOD, jsme čekali a čekali, ale slibovaný taxík nejel a nejel, tak jsme se rozhodli vydat sami na 6 km dlouhou cestu k hlavní silnici, obtěžkáni 12 kg batohy. Ušli jsme dobrou polovinu a zastavilo nám auto firmy Petra night tours 2, kde seděl Rami a s úsměvem nám nabídl, jestli nechceme dovézt do Wádí Musá, za 30 JOD, určitě byl domluvený s chlápkem od recepce. Nám nezbývalo, než kývnout. Tady zase vyhráli Jordánci.
Jordánsko – Rami na nás vydělal
Rami totiž stejně služebně do Wádí Musá jel a tyhle peníze mu šli do kapsy. Jen ve Wádí Musá, nás vyložil před městem, aby nikdo nezjistil, že nás vezl. Naštěstí měl ve voze reklamní lahve s vodou a wi-fi signál, tak jsem čas využili alespoň k odeslání zpráv domů. ve Wádí Musá jsme se hned odebrali podle mapy v průvodci k hotelu Valentine Inn, který je zde doporučený jako nejlepší a nejlevnější ubytování pro baťůžkáře. A tam po dobytí baterek a odpolední kávě jsme se rozhodli ubytovat na střeše hotelu. Recepční nás sice asi hodinu přesvědčoval, proč chceme na střechu, že je večer zima, ale my si nedali říct a chtěli jsme soukromí. Batohy jsme si tedy hodili na střechu a vyrazili jsme na obhlídku města.
Koupili jsme vody, pálivou omáčku, chleba a lahnech na následující den. Noa protože ještě do večeře, kterou jsme si na hotelu zaplatili zbývali ještě dvě hodiny, dali jsme si vodní dýmku, neboli šíšu. Večeře byla sice velkolepá ala švédský stůl a opravdu jsme se nacpali, jen ta chuť nebyla úplně super. Ve 20.55 jsme ulehli na střeše na matrace a pod deky a v 19,4°C se chystáme spát. Fouká celkem nepříjemný vítr, jinak klid bez broušení a vrtání. V noci ale nakonec přituhlo a do rána jsme se docela klepali, teplota spadla na 15,5°C a při tom větru teda žádná sláva.
Jordánsko – Wádí Musá – Petra
Ráno začalo pro nás ve 4h nechtěným budíčkem – muezíny, kteří z několika mešit v okolí halekali své modlitby. Zima byl druhý problém, ale nějak jsme to do 6:30 přečkali a kokrhající budík nás vyslal na rychlé obléknutí, sestopení ze střechy a vyhlížení hotelového autobusu, který vozil své ubytované ke vstupu do Petry.
V 7.10 přišel starší beduín a dovedl nás k autobusu, jelikož cesta k hotelu byla právě v rekonstrukci, tak jsme nemohli nastupovat přímo u něj. Po 10 minutách jízdy z kopce jsme vystoupili před vstupní branou a vstupné nám vyrazilo dech. 50 JOD na den, 55 JOD na dva dny, nebo 60 JOD na tři dny. To je tady síla, rozhodujeme se zachovat si rozpočet 50 JOD na den a vstupujeme do kontrolní brány, za kterou se o nás perou nahaněči na jízdu oslem či koněm k Síqu. To je skalní úžina asi po 2km , která vede do města Petry.
My jsme však všechno zvládli dle mapky, kterou jsme dostali při vstupu. Cesta Síquem byla úžasná, na stěnách byly ještě k vidění zbytky zvětralých soch či vodních kanálů, které měli do města přivádět vodu. Když se pak před námi zjevila Pokladnice- nejslavnější stavba celé Petry, byla to nádhera.
Jordánsko – Al Khazneh
Naštěstí jsme vyrazili brzo, bylo málo lidí a ještě díky nepokojům v Sýrii a Egyptě moc turistů nedorazilo. Mohli jsme si tedy pokladnici v klidu prohlédnout a nafotit. Dále pokračovala Fasádová ulice plná hrobek, dále Divadlo z roku o, a Kolonádní ulice s několika dochovalými sloupy a Velkým Chrámem ve jehož stínu jsme si dali snídani ve stylu arabský chleba a pálivá omáčka.
Jordánsko – Ad Dér
Po prohlídce muzea jsme pokračovali kolem oslíků vzhůru ke chrámu Ad Dér – druhá nejslavnější stavba areálu. Tam jsem strávili dost času i na vyhlídkách na hluboké údolí Al Araba a pózovali jsme na útesech.
Po návratu do centra města jsme se po obejití pevnosti El Habis v jedné jeskyni nedaleko chrámu Odštípnutého štítu naobědvali. Opět arabský chleba, chili omáčka, Labneh a tavený sýr. Čas 14:30 hlásili Petrovi hodinky a my pokračujeme dále k Renesanční horobce, Hrobce Římského vojáká, Trikliniu, Zahradní hrobce, Lví fontáně a dále stoupáme po schodech až k nádhernému výhledu na samý vrchol skály. Po cestě bylo naštěstí málo turistů a dost beduínů, kteří prodávali vodu jen za 1 JOD, aby vůbec něco prodali. Cestu zpět Síquem jsme si už odtrpěli, jelikož jsme měli v nohách asi 16km.
Na mikrobus jsme u vstupní brány pak museli ještě asi 20 minut počkat. V hotelu jsem se v naší soukromé koupelně na střeše osprchovali vrstvy špíny a namazali si spáleniny a vyrazili do města na Kebap. Ten stál 1,5 JOD, ale nebyl nic moc. Ještě jsme tedy zašli do pekárny nakoupit chleba a nějaké sladké pečivo, ale byla to pálka. Cestou jsme narazili i na banku a vyborné pití z dovozu ze Saudské Arábie ve stylu džusu a kompotu prodávané v plechovce.
Jordánsko – Wádí Musá – Petra
Vstáváme opět v 6:30 ale tentokrát už připravení na noční halekání i zimu. Teplota však nám nebyl vlídná a klesla ke 14°C. Po stejné dopravě ke vstupní bráně Petry a následně i Síqu jsme měli v plánu pokračovat Malým Síquem po severní části komplexu, tam nás však nepustili, prý kvůli naší bezpečnosti.
Museli jsme celý areál znovu kolem Pokladnice a Fasádové ulice, kde jsme teprve zabočili ke Korintské hrobce, Hedvábné hrobce a Urnové hrobce. Tam jsem si dali snídani se složením jako včera. Po té jsme vystoupali na skálu a po pár kilometrech se dostli na útes, jež se nachází přímo nad Pokladnicí. Beduíni tady měli i přístřešek, ale žádný s nich tu nebyl. Dali jsme si tu oběd v našem stylu a kochali se pohledy dolů na Pokladnici a miniaturní turisty.
Po nabažení jsme se museli vrátit stejnou cestou až k hrobce Sixtinus Flonercius a dále údolím podél beduínů až k malému Síqu, kam jsme sice zalezli, ale přes popadané kameny jsme nechtěli riskovat delší tůru.
Jordánsko – Moghar Anassara
Dále jsme pokračovali dále směrem na Moghar Anassara, kde jsme vylezli po menší skále a objevili se u hrobky 626. Tam jsem si museli z rozbitých částí tabule složi její název a pak jsem prolézali a slézali po skalách a postupně objevovali další téměř nenavštěvované hrobky. Tady nebyli ani beduíni, jen my tři a spousta písku, skal a černých koz. Dále jsme pokračovali přes poušť až k Turkménské hrobce, kde jsme však museli překonat plot oddělující zahradu, kde pěstovali ovoce.
Přes zbytky kostela jsme se pak vydali zpátky a kupodivu jsme nedaleko Pokladnice opět narazili na naše dva známé – pár ze Španělska – to je náhoda. Zničení jsme u vstupu do areálu po 15 km zjistili, že autobus jede až za dlouho. Tak jsme si ještě přidali a 1,6km dlouhé stoupání městem jsme měli navíc.
Při první příležitosti jsme si koupili něco k pití za rozumnou cenu a pokračovali ke kuřeti na grilu. Chtěli za něj však 7JOD, což nám přišlo trochu moc a tak jsem raději našli autobusové nádraží na následující den. Petr už nechtěl večeřet v hotelu a tak si dal snack za 2JOD a kebap za 1,5JOD. Nakonec mu to stejně nestačilo a najedl se se všema v 19:30 na hotelu. Vydatnou večeři jsme zapili několika free servírovanými čaji a šlo se znovu na střechu…
Jordánsko – Wádí Musá -> Wádí Rum
Valentine Inn opouštíme v 6:20 a nastupujeme do středně velkého autobusu za 7 JOD. Cestujeme až do vesnice Rum, kde se nás ujímá Ahmed Mohamed neboli Mahmút. Zde k nám přistupuje ještě kolega cestovatel 31 letý japonec z Tokya Got-Haj. Nejprve džípem vyrážíme k Lawrencovu pramenu, kam stoupáme po schodech a nakonec vidíme jen zelené jezírko plné černých koz.
Pak se přesouváme k průrvě Al-Khaznech. Tam si po prohlídce štěrbiny dáváme u beduínů za 1JOD výborný čaj s mátou. Dále jsme pokračovali červenou pouští kolem malého skalního okna k velkému, které se nazývá skalní most Um Fruth. Na ten jsme si mohli dokonce i vylézt, i když opatrnost byla potřeba. Most byl totiž ve výšce asi 12ti metrů.
Lawercův dům
Nebo spíše jeho údajné zbytky a skála nápisů, kde byli vyobrazené rytiny velbloudí karavan z doby Nabatejců. Po siestě v beduínském stanu jsme ještě stihli Lawercův kaňon nebo také kaňon Burrah a také jsme stihli vylézt na písečnou dunu a následně skálu s úchvatným výhledem na část pouště.
Po další siestě nás už vezl Mahmút a jeho 16ti letý bratr, který vůz řídil. Vysadili nás tam a si 1,5h jsme sledovali západ slunce. Oni dva zatím sbírali po poušti suché keříky, kterými by pak zatopili oheň ve beduínském stanu.
Po západu slunce nás naložili a ve stanu roztopili oheň. Po chvíli Mahmút naložil do pekáče kuřecí maso, brambory, rajčata a koření, zabalil do alobalu a položil do rozžaveného ohně. Asi za hodinu byla večeře hotová a byla výborná. S pohledem na noční oblohu a neskutečné množství hvězd jsme si pochutnali. Dostali jsme také sladký čaj na závěr. Když jsme si pak sedli kolem plápolajícího ohně. Chtělo se nám spát, dorazili kamarádi beduíny a hráli na kytary, zpívali a povídali. Je pravda, že také kouřili „haší“ my usnuli jako nemluvňata.
Jordánsko – Wádí Rum-> Aquaba
Po rychlé snídani vyrážíme ještě obaleni dekami do města Dísa, abychom stihli autobus do Aquaby. Naštestí nám ho za jízdy kluci stopnuli a my za 2 JOd mohli po přeskládání pasažérů pokračovat do Aqaby. Bylo totiž nemyslitelné, aby muž seděl vedle ženy, která není jeho manželkou. Hned po příjezdu do bezcelní zóny pobřežního města Aquaba jsme sháněli Wifi, abychom se ozvali domů, ale marně.
Sehanali jsem si alespoň kancelář firmy Jett, odkud jezdí autobusy do Ammánu. Za 8,8JOD jsme nakoupili lístky a do následujícího dne jsme mohli být v pohodě. Došli jsme pěšky k hotelu Ammar, kde jsme si za 20 JOD sehnali ubytování odpovídající kvality. Na Jordánské poměry s krásným výhledem, balkónem a navíc na strategickým místě. Nepochopitelně nám však tady asi půl hodiny kopírovali pasy a kopírku měl o dva bloky dál. Pak ten bláznivej recepční nakonec pasy vrátil a nemohl se odlepit od Pavlovi fotky a neustále říkal: „beatifull“. Takže nám byl jasné, že i v muslimské zemi žijí čtyřprocentní…
Jordánsko – Aqaba – pláž
Převlékli jsme se a vyrazili na veřejnou pláž. Tam jsme se vykoupali, potápěli a udělali pár fotek podvodním foťákem v Rudém moři. Cestou nazpět jsme si koupili každý jedno plechovkové pivo Petra a Amstel za 1,5 JOD, tedy za polovinu, než v Karaku.
Piva jsme splolečně vypili na balkóně, abychom nikoho nepohoršovali. Dostali jsme však hlad, tak jsem seběhli dolů. Pod balkonem voněla kuřata a dvě jsme si hned koupili za celkem 10 JOD včetně kečupu a ar.chleba. Totálně jsme se přejedli a vyrazili setřást pupky na odpolední obhlídku města.
Došli jsme až k přístavu rybářů, kde se také tyčí obrovská Jordánská vlajka a místní muzeum. Cestou zpět jsem nakoupili pár suvenýrů za zatím nejvýhodnější ceny. Šli jsme sbírat další síly na postel do hotelového pokoje. Další síli dorazili až po setmění, tak jsem se opět vydali do města. Petr se nachal oholit, nakoupili jsme nějaké čaje. K večeři ještě šavermu za 2JOD, kterou jsme pak dojídali na balkoně.
Jordánsko – Aquaba – Ammán
Ráno začalo vtipem, který se po zkušenostech nabízel: Byl takhle jeden Rus (Pavel), Američan (Petr), a Švýcar (Francek) v Jordánsku. Ano takhle si nás místní Jordánci pletli 🙂 Ranní probuzení nebylo úplně svěží. V noci bylo vedro a tak jsme hned ráno místo sprchy vyrazili na pláž. Při obcházení recepce nám teploušek říkal, že ubytování máme jen do 12h. Ujistili jsme ho, že do 10h jsme fuč a pokračovali k moři.
V moři jsme se tedy ocákli, ale moc neplavali, protože tý mořský havěti tam teda bylo až až. V 10:15 jsme opouštěli hotel, ale na recepci nikdo. čekali jsme 10minut, ale nikde nikdo. Protože nás už ale tlačil čas, nechali jsme klíče a 18JOD na stole (měli jsme platit 20JOD, ale neměli jsme přesně a víc jsme mu nechávat nechtěli) a pospíchali jsme ke stanovišti autobusu. Dorazili jsme právě včas.
Luxusní autobus měl i svou stewardku, která nám nosila pití, kahve, či presso, a cestu do Ammánu jsme si užívali. Vše pak stálo 0,5 JOD. Asi po 2hodinách jízdy nás zastavili policajti a půl hodiny nás zdrželi, jelikož nějaký kluci prý obtěžovali v autobuse nějakou paní. Ona tedy neváhala a zavolala policii, která to šla řešit.
Jordánsko – Ammán
Po příjezdu do Ammánu jsme si dali s plnými batohy tedy dost do těla.
Nachodili jsme tam asi 13km. Nejprve přes Hussejnovu a Abduláhovu mešitu a přes centrum a bleší trh s onošenými botami, jsme pokračovali na jeden ze sedmi Ammánských pahorků, kde se nachází citadala. Pahorek jsme však netrefili a místo toho jsme se dostali do tisíci schodů v chudinské čtvrti a zakotvili až u mešity Abú Darwiš. Tam jsme odpočívali po výstupu, ale otravovali nás tam místní kluci. Naštěstí pák mladíků zavelelo a odehnali je od nás. Dali jsme se s nimi do řeči a nakonec jsme se s nimi vydali zpět přes centrum do milionářské čtvrti a moderní ulice Rainbow street, plné barů , diskoték a ambasád, kam se chodí mladí bavit.
Jordánsko – Ammán – Abú Darwish
Anglicky uměl sice jen jeden z pěti mladých palestinců, ale dorozuměli jsme se. Na prvním kruhovém objezdu jsme se rozloučili a pokračovali dál směrem k barevně osvětelenému hotelu El Royal. Pavel už si dal starou placku s kečupem, protože už umíral hlady, ale hned na dalším kruhovém objezdu byl proslulý krámek Reemy coffe se Šawermou, kde se prý sem tam stavuje i sám Jordánský král. 1 kebab stál 0,85 JOD. Tedy asi 25 Kč. a frota byla neustále až do silnice i v půl 9 večer.
Okolo 9 jsme dorazili ke třetímu kruhovému objezdu, kde už bylo krásně vidět hotel Royal z blízka. byl tu i krámek s jedním palestincem, tak jsem si koupili pití a dali se s ním do řeči. On prodával Samsung elektroniku a seděl si tak na chodníku a vyprávěl, jak to v jeho zemi chodí. Seděli jsme tady až do půl 11, pak si stopli taxíka, a po chvilce smlouvání jsme se dohodli a nechali se odvézt na letiště za 18 JOD.
Chtěl sice 20, ale Pavel mu vysvětlil, že buď 18 nebo nic. Tak souhlasil i když to pak ještě zkoušel a na truc nám pustil na plný pecky hudbu z jeho repráku, který zabíral 2/3 celého kufru. Po 40ti minutách natřásání vnitřností jsme vystoupil na letišti královny Alia, zabalili si batohy do folie a čekalo nás ještě čekání do půlnoci na odbavení. Dali jsme si ještě poslední placku s kečupem a po odbavení batohů, jsem dokoupili za poslední dináry pár suvenýrů a čekali v ukrutně vychlatené místnosti na odlet.
Jordánsko – mapa naší cesty:
Tipy a triky
Nenechte se napálit od místních Jordánských překupníků a prodavačů. Jsou sice většinou milí, ale snaží se na Vás vydělat.
Zjistěte si aktuální vízové povinnosti. Záleží zda jedete na jeden den do Petry, nebo chcete cestovat po celém Jordánsku.
Cestopisná přednáška z Jordánska
cestopisnou přednášku z Jordánska máme v nabídce. Podívejte se na nejbližší termíny přednášky, nebo se podívejte na některé naše další přednášky, které také rozhodně stojí za to: